Strachy

Blázni, šílenci a psychopati. Společnost tato nešťastná individua vytěsnila někam na okraj společnosti nechtě si s nimi špinit ruce. V nešťastném domnění, že s nimi nemá nic společného. Dovolím si s tímto názorem nesouhlasit. Už E. A. Poe v jedné své slavné povídce označil zvrácenost za přirozenou vlastnost člověka. Ano, kus svého osobního šílenství má hluboko v sobě ukrytý každý z nás. Každý je svým způsobem bláznem, šílencem a psychopatem. Je to něco jako tlustá odporná larva, která bez našeho vědomí živoří tichým tupým životem někde hluboko v našem podvědomí. Ale někdy se může prorvat na povrch a napáchat svými oslizlými kusadly značné škody.

Slunce už dávno zapadlo a na ospalé město se snesla hustá a nevlídná tma smíšená se smogem a mlhou. Byl lezavý podzimní večer jako vystřižený z nějaké špatné detektivky. Vlastně ideální čas na nějakou brutální vraždu.

Procházeli jsme se s Humbertem po staré cyklostezce. Po pravé straně líně plynule řeka a blyštivě se v ní odrážela světla z pouličních lamp. Ty nám nad hlavami svítily místo hvězd, které byste nad městem hledali marně. Mezi cyklostezkou a řekou se táhl pás z černočerných houštin, pokroucených křovin, starých stromů, provizorních squatů, opuštěných rybářských prutů, dětských botiček a břečťanu. Po levé straně na nás tiše zírala polorozpadlá tovární hala, která se ztrácela v temné džungli starého křoviska. Prostě krásná romantická procházka.

Humbert pořád něco vykládal. Dnes jsem mu však nevěnovala pozornost. Kolem nás projeli asi tři cyklisté. Mihli se jako přízraky, zablikali zadními červenými světly a ztratili se ve tmě. Také my jsme vycházkovým krokem došli k místu, kde končila část osvětlené cyklostezky. Pohltila nás hustá tma.

"Broučku, bojíš se?" zeptal se škodolibě Humbert.

"Nebojím," vyplázla jsem na něho jazyk.

"To je teda divný," řekl a já mu musela dát za pravdu. Noc předtím mě strašil v posteli historkami o masovém vrahovi, který přijede výtahem, zazvoní na zvonek u našich dveří a všechny nás rozřeže motorovkou. A já mu to sežrala i s navijákem a bála se jako malá holka.

Humbert měl asi nějakou zvrácenou potřebu mě neustále strašit a když se jeho snažení setkalo s úspěchem, měl z toho náramnou radost. Když zpozoroval, že se pomalu začínám bát, tahle úchylná vlastnost se u něho stupňovala a on mě děsil čím dál tím víc s přímo dětinským nadšením. Když už jsem byla úplně vyděšená a na pokraji hysterie, přestal a začala mě konejšit a uklidňovat v náručí.

Kolem nás začala být taková tma, že jsme neviděli už ani na krok. Jen při okrajích chodníku bylo možné rozeznat obrysy větví starých stromů, které splihle viseli dolů a jako mrtvé mátohy se pohupovaly ve studeném a lezavém větru.

Obrysy těch větví vyprávěly příběhy staré několik desítek let. Najednou jsem cítila, že vyprávějí i ten můj. Ne tolik starý. Ale pro mě velmi intenzivní. Viděla jsem najednou sama sebe, jen o pár let mladší, když jsem tudy chodila ruku v ruce s mojí první láskou - podivínským psychopatem, který mě pak nechal napospas světu, aby mě zaživa sežral a strávil a aby mě za několik let úplně zničenou našel Humbert. Ten obraz se vryl do těch starých korun stromů a teď se ke mně v té vražedné tmě vracel, promlouval a pálil jako žhavé uhlíky. Jo, člověk asi musí dostat od života pár facek, aby ho pochopil, napadlo mě.

Přesto v té chvíli bylo něco, co jsem si užívala. Tak jako bolestně užíváme staré vzpomínky, které se občas vrátí jako nechtěný flashback. Jo, vzpomínky jsou jako pervitin. Jakmile jednou nějaké máme, nedokážeme se jich vzdát a v bezesných nocích se k nim vracíme a šňupeme je ze slaných peřin.

Pak jsem přesunula pozornost na Humberta. Už nějak podezřele dlouho mlčel. Začala jsem cítit, jak na něj pomalu, jako odporná veš, leze strach.

"Ty se fakt nebojíš?" zeptal se hrobovým hlasem a zezadu mě rýpl do žeber. Používal na svůj vlastní strach dobrý obranný mechanismus - začala strašit mě.

"Ne, Humí," odvětila jsem.

Byl nějakou dobu zticha a pak na mě do neproniknutelné tmy něco zařval.

Asi čekal, že se leknu.

"Proč se nebojíš?" řekl zoufale. "Včera jsi byla posraná strachy ve vlastní posteli a tady nic?" V jeho hlase bylo cítit jisté rozčarování. Plán se mu nedařil.

Ze tmy se vynořila silueta člověka. V patách mu běžel pes na vodítku. Rychle nás minuli a ztratili se v černé smrti za námi.

"Je to moje noční můra," řekla jsem mu a rýpla ho do žeber. Najednou jsem viděla sama sebe, mladší a hezčí, jak jsem se přesně tudy kdysi brodila mnohem hustší a mladší tmou. A tenkrát jsem bála. Nikdo neví, jak člověk na pokraji dětství a dospělosti trpí, když se ocitne sám ve tmě.

"Ale brouku...," zkoušel to dál Humbert. "Přece na tebe musí něco platit. Co kdybych ti ukázal můj novej nůž, co jsem si včera koupil?" řekl přeslazeným hlasem.

Věděla jsem, že si ze mě dělá srandu. Nebrala jsem ho vážně.

"Tohle je moje noční můra, chápeš?" začala jsem se smát. "A ne tvoje. Já se ve svý osobní noční může nebojím!" V tomhle jsem dost kecala. Bojím se pořád. Hlavně v noci. Vzpomněla jsem si na tu malou ustrašenou holku a znovu se vpila očima černých siluet korun stromů, které nad námi tvořily jakousi živou klenbu.

"A co když to myslím vážně?" zeptal se Humbert. Změněný tón jeho hlasu mi v hlavě spustil varovný alarm. Za tu dobu, co jsme spolu žili, jsem věděla, že v takových situacích je dobré nedát najevo ani ten nejmenší náznak strachu, protože by to mohlo spustit celý ten šílený mechanismus v jeho mozku.

"Co kdybych tě teď zabil a pověsil támhle na ten stožár? A nechal tě tam viset, hm? Ani teď se nebojíš?" šeptal mi do ucha sladkým hlasem masových vrahů.

"Ne, Humí, nebojím a přestaň s tím," řekla jsem, ale to už mě hrubě chytil za vlasy a zvrátil mi hlavu dozadu.

"Tak co, ještě se mě nebojíš?" zašeptal Humbert. V očích mu podivně jiskřilo.

"Ne," řekla jsem pevně. Špatně se mi dýchalo.

Ucítila jsem, jak mi zvrátil hlavu ještě víc dozadu. Začal mě tlačit k zemi.

Neměla jsem z něho strach. Pořád jsem věděla, že je to jen hra.

"Bojíš?" zeptal se znovu.

"Ne," pokusila jsem se zavrtět hlavou, ale nešlo to. Povalil mě na studený asfalt a chytl mě pod krkem. Díval se na mě šílenýma očima a já v tu chvíli naprosto zapomněla myslet. Jakoby mi hlavou prostoupil naprostý klid. Viděla jsem jen jeho na pozadí temně modrého nebe a čekala jsem, co udělá.

Tak mě zabije, ty hajzle, prolétlo mi hlavou. Nic horšího už mi stejně nemůžeš udělat, pomyslela jsem si a vzpomněla si na tu malou holku.

Ucítila jsem, jak mi zmáčknul hrtan do krku.

"Ještě pořád se mě nebojíš?" zeptal se potřetí.

"Ne," zasípěla jsem a vydala zvuk podobný kašlání, protože jsem už opravdu nemohla dýchat.

V tu chvíli mě pustil.

"Neudělal jsem ti nic, miláčku?" řekl vyděšeným hlasem a jemně mě zvednul. Stála jsem v té opuštěné noci a dívala se mu do očí.

"Ne, nic," odpověděla jsem.

"Promiň mi to. Asi jsem to přehnal. Vůbec nevím, co to do mě vjelo," řekl omluvným tónem, objal mě a vystrašeně mě hladil po vlasech.

Psychopat, pomyslela jsem si. Proč já mám na ně pořád takovou smůlu? Nebo štěstí?

"Tak pojď, prosím tě," řekla jsem mu a chytila ho za ruku.

Když nás smrtící tma konečně vyplivla v osvětlené ulici, dostala jsem škytavku. Ale strašnou.

"Sakra, zmáčknul jsi mi ten krk tolik, že z toho teď škytám," rozčilovala jsem se.

Humbert se na mě vyděšeně podíval. "Ty nejsi normální ženská," řekl. "Já jsem tě skoro zabil a ty mně vynadáš za to, že jsi z toho dostala škytavku!"

"Protože mi to otravuje život daleko víc," odpověděla jsem nakvašeně.

Siluety starých stromů teď vypadaly jako strašidelné domy na pouťové atrakci.

"Ale vždyť jsem ti mohl ublížit," řekl zoufale.

"Já ti věřím," odpověděla jsem. "Jseš šílenej, ale kdo není? A já bych s normálním člověkem asi nevydržela. Unudila bych se k smrti. Ve vás je něco víc. Nějakej druh světla, který vyzařujete."

Humbert se na mě dojatě podíval. "Odpusť mi to, beruško," řekl. "Odpusť mi, že jsem tě před chvílí málem zabil."

"To je dobrý, zlato."

A pod žlutým světlem lampy naše těla vrhala na zem pokroucené stíny, které halily do tmy spadané listy. Dole u řeky šeptaly stromy. A blázni ještě nenašli svou dobu.