Po klapkách klavíru

Stála jsem u okna a opírala se lokty o parapet. Venku hustě sněžilo a vločky v ladných piruetách tančily za oknem, aby vzápětí přistály na ztemnělém dvoře vnitrobloku. Přivřela jsem oči a slastně vychutnávala ten klid. Vždycky jsem milovala zimu. A ještě víc jsem milovala čtvrteční podvečery v tomhle podkrovním bytě.

"Tak co, budeme pokračovat?" vytrhl mě ze zadumání hluboký příjemný hlas.

"Ještě ne, vždyť venku tak krásně sněží," odpověděla jsem. Ke klavíru se mi nechtělo. "A mám hrozně zmrzlý prsty," vymlouvala jsem se jako malá holka.

"Tak si je neopírej o ten studenej parapet," řekl a já se na něj konečně otočila. Seděl u klavíru a s trochu rozpačitým úsměvem mě pozoroval. Sníh mě najednou přestal zajímat. Sedla jsem si na kulatou stoličku vedle něj a zachumlala se do pleteného svetru.

"Teď jsem se tu celou dobu snažila já, tak mi zahrajte něco vy," navrhla jsem. Několikrát mi nabízel, abych mu tykala, ale nešlo mi to prostě přes pusu.

"Pokud vím, tak mě platíš za to, abych tě učil hrát na klavír. Ne abych ti na klavír hrál já," rozesmál se.

"Prosím," vykouzlila jsem psí oči. Chvilku mlčel a pak v něm přece jen zvítězila chlapská ješitnost a dal se do hraní.

Předstírala jsem, že sleduji jeho prstoklad, ale ve skutečnosti mě správná poloha ruky příliš nezajímala. Dívala jsem se na jeho silné prsty, jak nejprve zlehka pohladily klaviaturu a velmi něžně zmáčkly prvních pár klapek. Tóny se pomalu a tichounce jako sníh začaly vznášet po pokoji. Jako vždycky jsem poslouchala a sledovala jeho ruce se zatajeným dechem a na chvilku jsem pocítila nesmírnou touhu být tím klavírem nebo alespoň jedinou klapkou hýčkanou jeho prsty.

Pak ruce klouzající po klávesách zrychlily a tóny se začaly splétat do kudrlinek a piruet. Podívala jsem se na něj. Ve tváři se mu zračil klid a soustředění. Z nesmělých tónů se postupně stávala silnější a intenzivnější melodie. Prsty ještě víc přitlačily na klapky, až mě z toho naskočila husí kůže. Pak zcela nečekaně přešel z hlubokých agresivních tónů do slabounkého pianissima. Prsty teď jen něžně hladil klávesy. Čím víc klaviaturu rozmazloval, tím víc jsem ho v transu pozorovala a tím víc jsem si přála být tou melodií, která mu zní v hlavě a kterou vytváří svým prstokladem. Skladba se začala chýlit k závěru, gradovala a já nemohla už ani dýchat. Ještě několik středně silných tónů a nakonec vyvrcholení v agonickém mollovém forte.

Když dozněl poslední tón, otočil se ke mně.

"Prosím, ještě hrajte," zašeptala jsem. Podíval se na mě tmavýma hlubokýma očima. Nemohl si nevšimnout, jak mě to jeho hraní rozrušilo. Ostatně všiml si toho už dřív. Mrknul na hodiny, které ukazovaly pět minut po sedmé, a řekl: "Myslím, že pro dnešek jsme skončili."

Proboha, hrklo ve mně. Tak rychle to uteklo? Měl však pravdu, pravidelná týdenní dvouhodinovka byla pryč.

Zamrkala jsem na hodiny. "Sakra. Myslím, že už ten vlak nestihnu," zalhala jsem.

Poznal, že si vymýšlím. Měl mě přečtenou jako knížku. Chvilku jen tak mlčel a pak se zeptal: "Piješ bílý nebo červený?"

Překvapeně jsem se na něj podívala. Čekala jsem spíš, že mě vyhodí ven na mráz.

"Bílý," odvětila jsem.

Ztěžka se zvednul a odešel do kuchyně. V útulném mezonetovém pokojíku se na chvilku rozhostilo ticho. Za okny tiše padal sníh a já byla najednou spokojená jako želva. Přiložila jsem ruce na klaviaturu a začala hrát. Prvních pár tónů se mi povedlo, ale pak jsem skladbu zkazila. Začala jsem tedy znovu, ale opět jsem skončila na stejném místě a nevěděla, jak dál. Zaposlouchala jsem se do melodie a snažila se objevit správný tón. Ve svém soustředění jsem přestala vnímat okolí a nevšimla si těžkých kroků vracejících se z kuchyně.

Náhle mě chytla velká dlaň a posunula moji ruku na správnou klapku.

"Musíš tam zahrát cis," ozval se hlas přímo vedle mé hlavy a já ucítila na svém uchu jeho škrábající vousy.

Zahrála jsem cis a podívala se na něho. Rty jsem se skoro dotýkala jeho tváře. "Chtěla bych umět hrát jako vy."

"Budeš, máš talent. Ale musíš se učit," odpověděl a stále mi svíral ruku ve své. Pak ji pustil a podal mi skleničku vína.

Napila jsem se. Bylo sladké. Jenže já se učit nechtěla. V tu chvíli jsem tam chtěla jenom sedět a poslouchat. Za oknem už zavládla černočerná tma a začalo ještě víc chumelit. Lampička nad klavírem vydávala příjemné měkké světlo.

"Chceš ještě něco zahrát?" zeptal se.

Přikývla jsem.

"Chtěla bych být vaše skladba," řekla jsem potichu.

Nic na to neodpověděl a začal hrát. Klavír, který se složitým mechanismem rozezníval, se najednou stal celým mým tělem. Smrkové dřevo začalo rezonovat a struny uvnitř konstrukce se chvěly a napínaly k prasknutí. Když už to nemohly vydržet a hrozily, že samým napětím prasknou, sešlápl pedál a utlumil je. A jednotlivé klapky představovaly každičký kousek mého těla, když po nich jen tak zlehka klouzal, někdy trochu přitlačil, pak zase zjemnil. Položila jsem mu hlavu na rameno, dívala se, poslouchala a cítila. Cítila každý jeho dotek.

Když dohrál, ještě dlouho jsme tam spolu takhle seděli, poslouchali svůj vlastní dech a šustot vloček za okenním sklem.

O pár dní později mi přišla strohá zpráva: "Ruším zbytek hodin, peníze ti vrátím."

Byl to šok. Co se stalo? Zítra měla být další dvouhodinovka a já se na ni tak těšila, že jsem radši ani nevylézala ven, abych si náhodou nezlomila ruku na náledí. A teď tohle?

O hodinu později jsem už zvonila u vchodových dveří domu, kde bydlel. Chvilku se nic nedělo. Pak se v posledním patře hned pod střechou otevřelo okno a z parapetu spadla vrstva studeného sněhu. Díval se na mě jako by přemýšlel, jestli mě má pustit nahoru nebo ne. Pak zmizel a za chvilku se ozvalo zabzučení zvonku.

Rychle jsem vyběhla nahoru a zaklepala na dveře. Otevřel a z bytu zaválo příjemné teplo a známá vůně.

"Můžete mi to vysvětlit?" zeptala jsem se.

"Nemůžu," zavrtěl hlavou. Z kapsy vytáhnul tisícovku a podal mi ji. "Tady máš peníze za zbylé lekce."

Jako v transu jsem vzala bankovku a při pohledu na jeho ruku mě sevřela strašná úzkost. Už nikdy?

"Ale říkal jste přeci, že mám talent. Musíte mě učit!" řekla jsem zoufale.

Opřel se o futra a trochu smutně se na mě podíval. "Máš talent, to je pravda. Jednou budeš lepší než já. Ale musíš to zvládnout beze mě," řekl nekompromisně.

Dívala jsem se na něj, do očí se mi hrnuly slzy a ještě ke všemu mě dráždila ta důvěrná vůně z podkrovního bytu. "Seš sobec," řekla jsem vyčítavě a hlas mi přeskočil. Ve vzteku jsem mu začala tykat. Otočila jsem se na patě a utíkala po schodech dolů. Cítila jsem jeho pohled v zádech, dokud se za mnou nezabouchly vchodové dveře.

Už nikdy jsem se tam nevrátila.

O mnoho let později jsem hrála na jednom vánočním koncertě. K mému překvapení se tam zničehonic objevil. Po hraní ke mně přišel se dvěma skleničkami vína a jednu mi podal.

"Moc ti to sluší. A hraješ dobře," řekl.

Dívala jsem se na něj a nemohla uvěřit, že tu opět stojí přede mnou a dívá se na mě těma tmavýma dobráckýma očima, kolem kterých bylo však o poznání více vrásek.

"I přes to, že ses na mě vykašlal," neodpustila jsem si rýpnutí na přivítanou. Najednou mi to tykání přišlo docela snadné.

Napila jsem se vína. Bylo bílé a sladké.

"A já myslel, že mi spíš poděkuješ," rozesmál se.

Když uviděl můj udivený výraz, pokračoval: "Já tě přece nemohl učit a zároveň tě mít rád. Víš, jak to pro mě bylo těžký?"

Dívala jsem se na něj a nevěděla, co říct.

"Přece jsi byla moje nejoblíbenější skladba, ne? Ještě občas si tě hraju," usmál se. "Omluv mě, budu už muset jít," řekl. Pak se otočil a pomalým krokem odešel ze sálu.

Jako opařená jsem přešla k velikému oknu a dívala se za ním, dokud nezašel za roh ulice. A v tu chvíli se z nebe začal pomalinku sypat bílý sníh.