Nejšťastnější chlap

To odpoledne jsem se vracel z jedné oslavy u známých. Stál jsem před budovou malého nádražíčka a čekal na vlak. Odjakživa mám s cestováním tímto dopravním prostředkem trochu problém, a tak jsem si nebyl jistý, na kterou stranu pokračuje vlak, který měl zanedlouho dorazit do stanice.

Na peróně postával pouze jeden spolucestující. Takový zarostlý chlápek nenápadného zjevu s baťohem na zádech a sepranou kšiltovkou na hlavě. Působil na mě dojmem zběhlého cestovatele po českých železnicích, a tak jsem se rozhodl, že zkusím štěstí a zeptám se ho.

"Dobrý den. Prosím vás, jede tenhle vlak do Přeštic?"

Chlap na mě kouknul a naprosto laxně odvětil: "No někam tam možná jede."

"Copak vy to nevíte?" byl jsem překvapený.

"Nepotřebuju to vědět," pokrčil rameny.

"Vy nejedete vlakem?"

"Jedu."

"Tak přece musíte vědět, kam jedete!"

"Nemusím."

Začal jsem být trochu nervózní, protože si ten chlap ze mě evidentně dělal blázny. "Člověče, je přece normální, abyste věděl, kam jedete, když někam jedete!"

"Pro vás možná jo," odpověděl napůl huby.

V tom se ozvalo zachrchlání a z reproduktoru nad našimi hlavami promluvil ospalý ženský hlas: "Vážení cestující, vlak číslo osmdesát dva z Klatov do Přeštic bude mít čtyřicet minut zpoždění." Pak hlas zopakoval hlášení ještě dvakrát, v rozhlase to zaprskalo a bylo ticho.

"Sakra," ulevil jsem si. "Chtěl jsem být včas doma, zítra musím vstávat brzy do práce."

Chlap žvejkal a pobaveně si mě prohlížel. "Tak aspoň už víte, že to jede do Přeštic," řekl pak. "No jsme tu na celým perónu jenom my dva, za nádražím je otevřenej bufet a támhle ve stínu je pěkná lavička. Co to skloubit všechno dohromady?"

Ač nerad, musel jsem přiznat, že nápad to je dobrý. Čtyřicet minut byla dlouhá doba a slunce pořád nemilosrdně pralo. Vydal jsem se tedy do bufetu, kde jsem od silnější zpocené dámy koupil dva prazdroje ve skle a šel si sednout k chlápkovi na lavičku.

Pivo bylo skvělé a stín taky. Léto teprve začínalo, ale už byl pořádný hic. Cvrčkové v trávě cvrkali jako o život, z bufetu za nádražím se ozývalo rádio, ve vsi občas štěknul pes, ale jinak tu byl boží klid.

"Tak vám je teda jedno, kam jedete?" zeptal jsem se, aby řeč nestála.

"Kdysi mi to jedno nebylo," odpověděl. "Bejval jsem taky takovej, jako vy."

"Jak to myslíte?"

"Takovej zodpovědnej. Taky jsem pořád koukal na hodinky jako vy a o víkendu jsem přemejšlel nad tím, že v pondělí budu muset do práce."

Houmlesák, vyděsil jsem se. Taky tě to mohlo napadnout dřív, ty pitomče, nadával jsem si. Teď tu sedíš a popíjíš pivo s nějakým bufeťákem a ještě budeš rád, když tě jenom okrade!

"A čím jste se živil?" zeptal jsem se v marné snaze skrýt úlek a plynule pokračovat v konverzaci.

"Byl jsem výrobní ředitel," odpověděl zcela vážně.

V tu chvíli mi zaskočila právě polykaná dvanáctka v krku.

"Výrobní ředitel?" opakoval jsem nevěřícně.

"Ano," přikývl. "V jedný fabrice na šrouby. Vyráběli jsme obrovský množství šroubků. Měli jsme různý druhy - velký, střední a malý šroubky, tenký a tlustý, kovový i plastový, šroubky do plechu, plastu i do betonu, šrouby závěsný, bimetalový nebo nerezový. Všechno, na co si vzpomenete. Vyváželi jsme snad do všech koutů světa. Měli jsme obrat několik miliard EUR ročně. Byli jsme šroubárna s absolutním podílem na trhu."

Díval jsem se na něj, jak tam tak sedí s pivem v ruce, opaluje se a zcela vážně mi tohle říká. Přemýšlel jsem, jestli je blázen on a nebo dělá blázna ze mě.

"A proč jste toho nechal? Vyhodili vás?" zeptal jsem se.

"Ne, to ne. Ale začalo se tam víc přemejšlet než vyrábět. To byla pořád samá strategie, optimalizace výroby, zlepšování procesů, vizualizace pracoviště, samý ty japonská metody, jak zefektivňovat fungování firmy. Všechno se muselo měřit, optimalizovat a reportovat. Od průměrnýho času na výrobu jednoho šroubku po spotřebu papíru na hajzlech. Začínalo to postrádat minimální lidskej faktor, veškerý důležitý věci byly v prezentacích a v reportech. Všechno vyjadřovaly čísla a koláčový grafy, ale co ty čísla doopravdy znamenaj, to už nikdo nevěděl."

Chvíli se znechuceně odmlčel a pak prohlásil: "A tak jsem se jednoho krásnýho dne na to vysral."

"Jen tak? Z ničeho nic?" podivil jsem se.

"Jo. Prostě jsem se na to vysral. Vzal jsem si baťoh a šel jsem na vlak," odpověděl a napil se piva.

Moje domněnka, že jde o primitivního bufeťáka, se pomalu začala rozplývat. Minimálně jsem byl ochotný připustit, že je to bufeťák alespoň trochu vzdělaný. "A to se po vás nesháněli?" zeptal jsem se.

"Jasně, že sháněli. Ale neměli to vůbec jednoduchý. Dovolat se mi nemohli, protože smartphone jsem hodil do pangejtu. Notebook s tabletem jsem vyzkratoval tak, že už to nikdo nikdy nenahodil. Doma mě nenašli, protože jsem tam nebyl. Odjel jsem vlakem pryč přes půl republiky, ale nakonec mě přece jenom vyčmuchali. V Židlochovicích. Seděl jsem zrovna na mezi a žral švestky. Cpal jsem se tak, že jsem skoro prasknul. Vyškrabali se za mnou až na tu stráň, která už byla celá pokrytá vod těch švestkovejch pecek, a začali mě přemlouvat. Jak beze mě šroubárna nemůže existovat a že se jim hroutí ty jejich čísla, protože sami pořádně neví, jak to celý funguje. Slibovali mi za to hory doly. Statisícový platy, drahý auta, dokonce mě nabídli i místo ředitele celý šroubárny!"

"A co vy na to?" zeptal jsem se zvědavě. Chlapík si přihnul piva, utrhl stéblo trávy a začal ho převalovat v puse.

"Nic," odpověděl. "Jen jsem seděl, žral ty švestky a strašně se smál. Ale musím jim nechat, že to se mnou na tý mezi vydrželi hrozně dlouho. Přesvědčovali mě skoro tři hodiny. Když pak konečně pochopili, že je se mnou nadobro amen, nasedli zase do těch svejch luxusních fár a odfrčeli pryč."

Nechtělo se mi tomu příběhu věřit, ale na tom chlápkovi bylo něco, co ve mně vzbuzovalo důvěru a zároveň další zvědavost. Skočil jsem k tlusté paní do bufetu pro další dvě piva a vrátil se na lavičku. Ťukli jsme si spolu, sklo cinklo o sklo a já jsem opět začal vyzvídat: "A jak se teda živíte teď?"

"Od jara do podzimu dělám sezónní práce. Zedničím, hrabu seno, češu ovoce a tak. Dokonce jsem dělal i na jatkách. Mně práce nevadí, ale musím bejt na vzduchu. To je moje priorita. Nesnesu bejt zavřenej někde v hale. A na zimu odjedu do Budějovic, mám tam byt. Žiju víceméně z toho, co přes sezónu ušetřím na energiích a brzy na jaře, jakmile sleze sníh, zase vypadnu ven. Jsem naprosto svobodnej člověk."

"No ale co když se vám zrovna nepovede sehnat práci?" napadlo mě.

"Tak budu holt chvíli o hladu," pokrčil chlápek rameny. "Tenkrát, když jsem seděl na tý mezi a přijeli za mnou manažeři ze šroubárny, jsem taky zrovna neměl práci. Měl jsem strašnej hlad a proto jsem žral ty švestky. Ale ani to mě nepřinutilo vrátit se do toho blázince. Časem se vždycky nějaká práce sežene," dodal ještě.

"A co na to říká vaše rodina?" zajímal jsem se.

"Zkuste dělat pár let výrobního manažera. Pak žádnou rodinu mít taky nebudete," ušklíbl se a vyplivnul trávu z pusy.

"Ale mohl byste mít. Alespoň ženu."

Začal se chechtat. "Holku bych bral. Ale musela by bejt taková jako já. Spát se mnou ve vlaku a po stodolách, máchat se ráno v řece a toulat se po světě. Takovou holku bych si klidně i vzal," smál se.

"Ženská by se ale brzy chtěla usadit," namítl jsem.

"Tak ať. Kdo ví, co přijde. Důležitý je, že vím, co už nechci nikdy dělat."

"Výrobního ředitele," zasmál jsem se.

"Nesvobodnýho člověka," řekl vážně.

Amplión nad nástupištěm zakašlal a unavený hlas anonymní dámy oznámil, že vlak ve směru do Přeštic za několik minut vjede na nástupiště.

"Budu muset jet," oznámil jsem, ale najednou se mi vůbec nikam nechtělo. Jako bych při poslouchání toho zvláštního člověka na chvíli zapomněl na okolní svět. Jako bych zapomněl na to, že jdu zítra do práce, na všechny ty lidi, povinnosti, úřady a složenky. Bylo by tak jednoduché tu s ním jen tak sedět a dívat se, jak se zapadající slunce odráží od vlakových kolejí ztrácejících se kdesi v neznámých dálkách.

"Já vím, zítra musíte vstávat, říkal jste to," řekl chlápek, ale nebyla v tom žádná ironie. "Díky za to pivo."

"Vy nepojedete?" zeptal jsem se.

"Asi počkám na další vlak," řekl. "Ještě chvíli posedím, je to tu hrozně hezký."

V tom jsem mu musel dát za pravdu. To už ale vlak přifuněl do stanice a na perón z něj začali vyskakovat lidi. Rozloučil jsem se a nasedl do vlaku směr Přeštice.

Když se souprava začala pomalu rozjíždět, stáhl jsem okýnko a naposled se podíval do stanice. V záři zapadajícího slunce poletovaly mouchy a vzduch voněl dálkami. A v celém tom kouzelném okamžiku začínajícího léta seděl na lavičce u perónu ten nejšťastnější chlap, jakého jsem kdy potkal.