Marioneta

Jakubovi se trochu třásly ruce. Právě lepil černé vlasy na malou lipovou hlavičku a musel dávat velmi dobrý pozor, aby zastřižené koňské žíně, ze kterých byly vlásky vyrobeny, nalepil po obou stranách hlavy stejně. Když poslední pramínek přichytil lepidlem na dřevo, vstal od stolu a přešel k oknu. Venku hustě chumelilo. Dole pod oknem právě líně projížděla tramvaj a pod nánosem sněhu vypadala jako pocukrovaná marcipánová štola.

Blíží se Vánoce, pomyslel si. Raději ani nechtěl přemýšlet o tom, jaké ty letošní budou. Kšefty šly poslední dobou mizerně a on s Markétou... škoda mluvit. Alespoň vánoční trhy by mohly hodit nějakou tu korunu navíc.

Pomalu se přesunul zpět k rozdělané práci. Ještě zbývalo domalovat oči a další dřevěné děcko bude na světě. Vždycky říkával, že oči jsou brány zevnitř do světa a zvenku do duše. Jakmile loutce namalujete oči, vdechnete jí život. Najednou to není jen kus dřeva. Už je to něco víc.

A tak se stalo, že když Jakub tenkým štětečkem namaloval první a pak i druhou zorničku, marioneta poprvé spatřilo světlo světa. Otevřela velké kaštanové oči a rozpustile se zadívala na svého tvůrce. Jakubovi se v tu chvíli zatajil dech. Tak krásné oči se mu snad ještě nikdy nepodařilo namalovat.

S pýchou si prohlížel svůj výtvor, když v tom ho ze zamyšlení vytrhlo zaťukání na dveře. Do podkrovní místnosti nakoukla hnědovlasá žena. "Máš něco?" houkla.

Přívětivěji by to už ani nešlo, pomyslel si. "Akorát tuhle," ukázal na loutku před sebou.

Markéta přistoupila blíž a zvědavě si prohlížela marionetu, která ještě voněla čerstvým lipovým dřevem. "Ta se ti vážně povedla," řekla užasle. "Je jako živá. A co to má být? Čarodějnice, rusalka nebo snad cikánka?"

"Ani nevím," zakroutil hlavou Jakub.

"Těžko jí můžeme prodat, když ani nevíš, co to je," řekla trochu nakvašeně.

"Asi nějaká víla," odpověděl pohotově, aby předešel hádce. "Ještě potřebuje nějaký šaty a vodící špagáty."

"Dobře, ušiju jí nějaký šaty," odvětila už mírněji, ale při posledním slově se jí trochu zlomil hlas.

Jakub se na ni otočil. Teprve teď si všiml, že má zarudlé oči a pod nimi velké tmavé kruhy.

"Markéto," řekl jemně a chytil ji za ruku.

"Nech mě," vyškubla se mu.

Když za ní zacvakly dveře, Jakub si povzdychl. Venku se už smrákalo a studený vítr profukoval škvírami v oknech. Zadíval se na loutku, která seděla na stole a upírala na něj velká hnědá kukadla. Kdyby takový oči měla jednou moje dcera, napadlo ho.

Malované kuchyňské hodiny ukazovaly sedm a za okny už byla dávno tma. Na sporáku v hrnci bublala voda a v ní se líně převaloval párek. Jakub ho sklíčeně pozoroval. Bylo mu tak trochu smutno a připadal si ještě víc opuštěnější než ty dvě nožičky mletého v horké vodě. Narozdíl od něj alespoň nebyly samy.

Když jedna z nožiček praskla, vylovil je z vody, uřízl si kus chleba a šel si sednout do obýváku. Jako každý den v tuhle hodinu si pustil večerní zprávy a pomalu ukusoval jídlo. Hlasatelka právě cosi hystericky vykládala o předvánočních nákupních horečkách a sněhové kalamitě v hlavním městě. Jakub televizi nevnímal. Poslouchal tiché klapání, které sem pronikalo z vedlejší místnosti.

Po chvíli odložil talíř a přešel k zavřeným dveřím, zpoza kterých zvuk vycházel. Opatrně vzal za kliku a nakoukl dovnitř. Markéta seděla shrbená u šicího stroje a i když Jakuba zaregistrovala, nepřestala pracovat. Vešel do pokoje a předstíral, že si prohlíží šatičky pro vodníka. Nerad škemral o Markétinu pozornost, ale dnes mu bylo opravdu smutno.

"Jak ti to jde?" zeptal se.

"Dobře," řekla, aniž k němu zvedla oči.

"Napadlo mě, jestli by ses nechtěla projít? Venku hezky sněží."

"Musím to dodělat," odvětila chladně.

Hrách na stěnu, napadlo Jakuba, ale nemínil se dneska nechat odbýt.

"Už dlouho jsme si spolu nikam nevyrazili," začal škemrat.

Teprve teď se na něj Markéta podívala zarudlýma očima. "A proč taky?" zeptala se naštvaně. "Proč bys mě měl někam brát?"

Jakuba její reakce překvapila. "Ale... proč?" začal koktat.

"Nic se mnou není, nejsem schopná ti dát ani dítě, tak nevím, proč bys měl se mnou ztrácet čas!" vyhrkla a z velkých očí jí začaly téct proudem slzy.

"Markéto, doktor přece říkal, že musíme být trpěliví," konejšil ji Jakub. "Určitě se to povede, ale nesmíš se z toho takhle obviňovat!"

Markéta si utřela slzy a dala se opět do šití. Jakub pochopil, že jakékoliv přesvědčování skončilo. S povzdechem se zvedl a za zvuků šicího stroje odešel spát.

Další den ráno opět hustě sněžilo. Vypadalo to, jako když někdo na nebi roztrhl obrovskou peřinu a velká sněhová peříčka se teď s tichým ševelením snášela k zemi.

Když Jakub vešel do pracovny, spatřil na stole malinké šaty se zelenkavého poloprůsvitného šifónu. Vedle šatiček seděla mezi pilinami a zbytky lepidla hnědooká loutka a potutelně po Jakubovi házela očkem.

Ten se trochu pousmál, vzal ji do ruky a začal opatrně oblékat šaty na dřevěné tělíčko. Pak malými dírami v hlavě, nohách a rukách protáhl lanka a připevnil je k dřevěné vodící konstrukci. Položil loutku na zem a zkusil s ní pomocí lanek hýbat. Musel uznat, že svojí práci odvedl dobře. Loutka vypadala opravdově a stejně tak opravdově se i hýbala. Vypadala skoro jaké malý človíček, jako malé dítě, které tancuje mezi hroudami slepených hoblin.

Dítě, pomyslel si Jakub. Loutky by nám šly, ale děti už moc ne...

Jestli ho něco skutečně trápilo, tak to bylo dítě, které s Markétou hrozně moc chtěli, ale stále se to nějak nedařilo. Kdyby tak věděl, co s tím má dělat. Udělal by pro to cokoliv.

Zadíval se na marionetu, která se jen smála a tančila po podlaze.

"Tobě se to směje, když tě nic netrápí. Srdce máš ze dřeva a hlavu z pilin," řekl nahlas, až se sám sebe lekl. Najednou si připadal jako blázen, který mluví s kusem dřeva.

Jenže mu přišlo, že tahle hnědooká krasavice není jen obyčejný kus dřeva. Chvilku přemítal, pak vzal loutku a seběhl dolů do kuchyně, odkud se ozývalo třískání hrnců.

"Ty šaty jsou fakt parádní," vyhrkl na Markétu, která právě míchala omáčku. "Tak mě napadlo," pokračoval, "že bysme si tady Jolanku mohli nechat, když se nám tak povedla."

Markéta přestala míchat. "Jolanku? Odkdy dáváš loutkám jména? To přece přináší smůlu."

"Pověra," mávl rukou Jakub. "Tuhle prodávat nebudeme, tak jí jméno dát můžem, ne?"

"Tak dobře," usmála se souhlasně Markéta. Jakub si uvědomil, že po dlouhé době vidí na tváři své ženy smích.

"Mám hlad," prohlásil Jakub.

"A Jolanka si s s námi dá taky?"

"Jolanka si s námi nedá, protože má v bříšku třísky," zasmál se Jakub a vzal svou ženu kolem pasu.

Ta se chvíli bránila, ale pak ho nechala, ať ji k sobě přivine.

"Markétko," začal pomalu. "Já tě mám rád."

Pak se chvíli odmlčel jakoby hledal sílu jí cosi sdělit. "Mám tě rád a chci s tebou žít tady a teď, v tomhle okamžiku," pokračoval, "a nechci přemýšlet o tom, co bylo, co bude nebo co by mohlo být. Nic jinýho než my dva mě nezajímá. A chci si ten život s tebou užít, ať už bude jakýkoliv, s dětmi nebo bez nich."

Když si šli večer lehnout, posadili loutku na poličku do ložnice. Za oknem tiše padal sníh a do pokoje pronikalo zvenku oranžové světlo pouličních lamp. Toho večera se ti dva po dlouhé době pomilovali. Jolance studem zrůžověly lipové tvářičky a pak sklopila krásné hnědé oči do bílé noci.

Vánoce se kvapem blížily a na náměstí se jako každý rok konaly trhy. Jakub si stále marně lámal hlavu nad tím, co dá Markétě letos pod stromeček. Dva dny před Štědrým dnem šel s krabicí loutek prodávat na náměstí, když v tom si ve výloze všiml nádherného prstýnku z bílého zlata s blýskajícím se kamínkem. Přitiskl nos na výlohu, aby se podíval na titěrnou cenovku, a z té sumy se mu protočily panenky.

Cestou na trhy počítal. Musel by prodat všechny loutky, aby si mohl prstýnek dovolit. Jenže letos chtěl dát Markétě něco opravdu výjimečného. Celý den nad prstýnkem přemýšlel a večer se rozhodl.

Další den ráno se oblékl a potichu se přikradl do ložnice. Vzal z poličky Jolanku, dal ji do krabice mezi ostatní loutky a vypravil se na trhy.

Na náměstí bylo den před Štědrým večerem opravdu rušno. Lidé na poslední chvíli sháněli vánoční dárky, tísnili se kolem stánků nebo jen tak postávali, povídali a popíjeli svařené víno. Z reproduktorů se ozývaly koledy, všude to vonělo skořicí, vínem a jinými dobrotami. Nad tím božím mumrajem stál v celé své kráse vánoční strom ověšený velkými stříbrnými koulemi a ještě nad ním se majestátně klenul gotický kostel se špičatou věží. Na město se pomalu snášel lehoučký sníh.

Jakub stál u stánku s loutkami a nepřítomně pozoroval ruch. Doufal, že poslední den ještě alespoň něco prodá. Z úvah ho vytrhl muž, který zaujal jeho pozornost. Vypadal nenápadně, v jedné ruce svíral koženou brašnu a ve druhé ruce plastový kelímek s kouřícím svařákem. Zvolna kráčel po náměstí, letmo okukoval zboží u stánků a rozhlížel se po lidech, kteří ho bez povšimnutí míjeli. Nebylo na něm vlastně vůbec nic zvláštního, ale na rozdíl od ostatních z něj vyzařoval jakýsi vnitřní klid. Pomalým krokem došel až k Jakubovi.

"Dobrej," pozdravil a usmál se. Chvíli si prohlížel vystavené loutky až se jeho pohled zastavil na hnědooké marionetě. "Ta má ale nádherný oči," vydechl obdivně. "To vyrábíte sám?"

"Se ženou," odpověděl Jakub.

"To musí bejt krásná práce dávat dřevu duši, co?" pousmál se muž a vzal Jolanku do rukou. "Je na prodej?"

"Jinak by tu nebyla," odvětil Jakub. Chvilku se ostýchal, ale pak mu to nedalo a zeptal se: "Smím se zeptat, pro koho byste ji chtěl?"

Muž se na něj zadíval. "Víte, ani nevím. Žiju sám. Ale moc se mi ta loutka líbí."

Jakub se krátce podíval na muže a pak na Jolanku. "Víte co," řekl, "vezměte si ji, dám vám ji zadarmo."

"To nejde," odvětil muž a vytáhl z kapsy několik bankovek. "Kupte za to ženě a dětem něco k vánocům."

"Nemám děti," odvětil zamyšleně Jakub a díval se na peníze. Bylo to třikrát víc než kolik za loutku chtěl.

"Máte přece spoustu dětí," usmál se muž a rukou ukázal na loutky zavěšené kolem stánku.

"Jmenuje se Jolanka," usmál se Jakub a vzal si peníze. Muž mu kývnutím hlavy poděkoval a pak spolu s loutkou odkráčel pomalým krokem kamsi ke kostelu, kde ho pohltil dav.

K večeru Jakub sbalil neprodané loutky a vydal se do zlatnictví.

Další den Jakub s Markétou seděli doma u vánočního stromku a Markéta si právě prohlížela prstýnek třpytící se v červené sametové krabičce. Měla z něj ohromnou radost a Jakubovi řekla, že je to ten nejkrásnější dárek, jaký kdy dostala.

Pak začala být trochu tajemná a donutila ho, aby se oblékl a šel s ní ven. Byl pozdní Štědrý večer a liduprázdné ulice teď zaplňoval pouze sníh, který se klidně a mírumilovně snášel k zemi. Markéta vzala Jakuba za ruku a došla s ním až na nedaleké náměstí, kde u kostela krásně svítil velký vánoční strom.

Když pak pod ním v pokorném tichu stáli, Markéta se k Jakubovi přitiskla a pošeptala mu cosi do ucha. Ten se na ni překvapeně podíval. Pak ji objal a řekl, že je to ten nejkrásnější dárek, jaký kdy dostal.

Za devět měsíců se loutkářovi a jeho ženě narodila holčička. Dali jí jméno Jolanka.