Indiánské léto

Pěna ze saponátu se rozstříkla o hrubou omítku.

"Honzíčku, necháš toho," pohrozila babička a vylovila nafukovací míček z lavoru, ve kterém právě myla nádobí od oběda. Pak vytáhla z kapsáře utěrku s fialovými pruhy a zamávala s ní ve vzduchu. To byl jasný signál blížící se pohromy. Honzík svěsil ramínka, obrátil pusinku do podkovy a se svěšenou hlavou se vydal vstříc hořkému údělu. Smutně vzal utěrku do ručiček, sežmoulal ji do hroudy a posadil se vedle nás.

Seděli jsme na verandě před chatou jako svatá trojice, tři malé hromádky neštěstí líně utírající hrnečky, a nad námi babička energicky šplouchala saponátovou vodou. Byl začátek července, v korunách nad námi se nalévaly tmavě rudé chrupky a květiny na záhonku pod verandou vytvářely malé barvené Versailles. Někde dole v zahradě se naše zeleninová plantáž soužila v pekelném parnu začínajícího léta. Babička se zamračeným výrazem pozorovala svěšené listy rajčat, které se žíznivě ohýbaly k vysušené půdě.

"Až umejeme nádobí, děti, půjdeme zalít záhony," zavelela tato rázná žena.

"Ale babi," odmlouvala Alenka, "slíbila jsi, že si s náma zahraješ na schovku."

Nebylo to nic platné, babičky výraz a odhodlání byly neúprosné. Po nekonečném utírání nádobí nastaly ještě úmornější galeje mezi záhonky rajčat a okurek. Běhali jsme od studny k záhonům, pořád sem a tam, zatímco babička seděla na dřevěném pražci, který ohraničoval záhon, kalhoty vyhrnuté ke kolenům a komandovala: "Víc to, holky, zalijte. Támhle kolem té petrželky jste zapomněli. Lejte to do děr a né na fólii! Honzíku, necpi se těma rajskýma, já tě vidím!" A tak dál.

Po těchto nucených zahrádkářských pracích nastala dlouho očekávaná siesta. Pro babičku to znamenalo, že nastal její každodenní rituál - uvařila si černou kávu, usadila se na verandě a nohy si natáhla na protější židli. K tomu si buď listovala esoterickým časopisem Spirit nebo si četla oblíbené "hárlekýnky". A někdy jen tak seděla a zrakem se vpíjela do malebného podhůří Šumavy. Rozkládala se tu zvlněná zemědělská krajina připomínající patchworkovou deku. Hnědá políčka střídaly zelené louky, remízky a lesíky, z mělkých údolíček vykukovaly vesničky s typickými kostelíky a červenými střechami chalup. Sem tam se z pole tyčil kravín nebo silo. Celé tyhle různobarevné kousky země oddělovaly silničky, po kterých čas od času projelo auto nebo babeta. Na tuhle krásu se dalo dívat od rána do večera a člověku tak nějak připadalo, že kdyby v životě už nic jiného neprožil, tohle bohatě stačí.

Ale nás tohle kochání moc nezajímalo. Zalezlí za kůlnou jsme kuli pile a lámali si hlavu nad tím, jaká lumpárna by se dala v tomhle parném odpoledni provést. Honzík pak náhle odněkud z tajemných útrob kolny vytáhl starý luk. Nasadil si sojčí péro za ucho a po vzoru Vinnetoua začal křepčit kolem kolny. Když zpozoroval naše nechápavé pohledy, přestal s tancem a zaujal polohu ležícího střelce. Netrvalo dlouho a zpoza kolny se do vzduchu vznesl vypelichaný šíp. Opsal vzduchem pomalý oblouk a s hvízdotem přistál přímo pod nohama nic netušící babičky. Honzík pak velmi plynule přešel z polohy ležícího střelce do polohy kryjícího se skunka.

Babička se energicky vymrštila a založila si ruce v bok. "Tak to ne, děti, zabíjet mě teda ještě nebudete," prohlásila, sebrala inkriminovaný vražedný nástroj a vydala se ke kolně. Hodila šíp přes plot do lesa, jedním přesně mířeným hmatem vytáhla vzpouzejícího se indiána za flígr, dotáhla ho na verandu a posadila ho vedle sebe. Se zatajeným dechem jsme s Alenkou sledovaly, co se bude dít. Nepamatuji, že by nás tato velká žena kdy uhodila. Její tresty byly daleko rafinovanější a sadističtější. Odněkud vytáhla malou knížku s nápisem Planoucí srdce, kterou si vypůjčila v knihovnické sekci "Červená knihovna a romány pro ženy", otevřela ji na založené stránce a podala ji zajatému Vinnetouvi. Ten musel nahlas předčítat. Babička si opět hodila nohy nahoru a s triumfálním výrazem usrkávala kávu.

Seděly jsme se s Alenkou za kolnou, cpaly se spadanými třešněmi a poslouchaly otřesné kýčovité dialogy z Planoucího srdce v jinošském podání našeho zajatého válečníka. Bylo nám jasné, že tohle se nedá dlouho vydržet. A tak jsme se jako správné squaw rozhodly našeho hrdinu vysvobodit. Moc dobře jsme však věděly, že babičku neoblafneme žádnými lacinými triky. Pod jejím zasněným mírumilovným pohledem zmateného seniora se skrýval chladný skener monitorující okolí v okruhu půl kilometru do všech světových stran.

Vyrazily jsme tedy brankou v plotu do lesa. Les voněl smolou a suchým dřevem a byl v něm příjemný chládek. Vyšlapanou pěšinkou jsme se dostaly až na louku pod lesem, kterou teď v červenci pokrýval pestrobarevný koberec z květin. Všude to bzučelo a cvrkalo. Natrhaly jsme velikou kytici lučních květů, Alenka je umně svázala trávou a šlo se vyjednávat.

Babička mezitím na verandě zavřela oči a vypadala, že spí. Když to Honzík zpozoroval, odložil knížku a začal si do pusy cpát obrovské kusy třešňové bublaniny, která byla přichystaná na stole, plival pecky do záhonu a obezřetně pozoroval babičku. Do tohoto líného odpoledního zátiší jsme se potichu vkradly my.

"Vona spí?" zeptala se s nadějí v hlase Alenka.

"Nespím," odpověděla náhle babička. "Já jen odpočívám se zavřenýma očima."

V tu chvíli Honzík vyprskl celou bublaninovou drť na bílý ubrus před sebou. Strategicky jsme raději babičce strčily pod nos obrovský luční pugét.

"Babičko, to je výkupný za zajatce Honzíka. Zachovej se jako správná náčelnice, vydej nám ho a pojď si s náma zahrát na schovku," řekla jsem hlasem vyjednávajícího obchodníka.

Babička kýchla, podívala se na pugét, pak na ubrus plný bublaniny a povzdechla si: "Co mám s váma dělat, děti."

Uprostřed zahrady stála stará vysoká borovice, u které se pykalo.

"Jedna, dva, tři," odpočítávala Alenka, na kterou vyšlo první pykání, a my se rozutekly do všech stran. Nejlepší schovku na rozložitém ořešáku obsadil Honzík - vyšplhal se vysoko do koruny, kolem hlavy a rukou si obmotal pružné větve jako krytí a zaujal vyčkávací pozici. Jelikož jsem taky spoléhala na ořešák, najednou jsem nevěděla, kam se schovat. Nakonec jsem vylezla po žebříku na půdu a lehla si na podlahu pokrytou mušími hovínky. Vzduch tu byl rozpálený a voněl starým harampádím.

"Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát nebo nebudu hrát, už jdu!" ozvalo se.

Chvíli bylo ticho. Nenápadně jsem z půdy pozorovala, jak Alenka chodí po zahradě, pokukuje za keříky a potenciální schovky a jen opatrně se vzdaluje z bezpečné blízkosti borovice.

Když už byla poměrně daleko od stromu, zpozorovala jsem Honzíka, jak ze sebe odhazuje ořešákové větve a vrhá se ze stromu dolů, aby byl u borovice první. Skok to byl opravdu plavný, hodný přímo Tarzana, nebýt té nešťastné gumy od tepláků, která se zasekla za trčící větev a ukončila jeho slavný let.

"Deset dvacet Honza," zařvala Alenka u borovice a strašně se řehtala malému indiánovi, který se houpal se zoufalým výrazem a zařízlými tepláky asi metr nad zemí.

"Ty jseš ale trouba," posmívala se Alenka. Vtom se ozvalo rupnutí, jak větev neunesla tíhu, a Honzík se skácel po hubě přímo do záhonku růží.

"Není mu nic?" zavřeštěla jsem z půdy, čímž jsem se prozradila a byla jsem samozřejmě hned zapykaná.

"A kde je babi?" zeptala jsem se, když jsem slezla ze žebříku dolů.

"Neschovala se do kadiboudy?" uvažoval Honzík.

"Támhle je," ukázala Alenka. Babička seděla na trávě v horní části zahrady pod velikou jabloní, oči zavřené a obličej obrácený k nebi.

Potichu jsme došli až k ní.

"Neumřela?" zašeptal Honzík.

Babička se ani nepohnula.

"Tady jsme vždycky sedávali s dědou," řekla pak náhle aniž otevřela oči. "Je tady tak krásně."

"Ty jó, babi! Ty ses měla schovat," řekl ublíženě Honzík, otočil se a uraženě odkráčel do chaty.

Večer jsme seděli na verandě, přežvykovali chleby s paštikou, srkali granko a pozorovali, jak se nebe začíná od západu pomalu zbarvovat do purpurova. Najednou se Honzík zničehonic zeptal: "A babi, kde je vlastně děda?" Vypadalo to, že mu tahle otázka leží v hlavě celé odpoledne.

"V nebíčku, Honzíčku," odvětila babička laskavě.

"A co tam dělá?" zeptal se.

"Dívá se na vás a říká si, jaký má pěkný vnoučata," odpověděla babička.

Honzík zamyšleně žvýkal chleba a bylo vidět, že mu v hlavičce rotují všechna ozubená kolečka, která se tam nacházela. Pak se zeptal: "A babi, jak to, že ho nevidíme, když on nás vidí?"

Babička se záludnou otázkou nenechala vyvést z rovnováhy. "On je na takovém zvláštním místě, víš," vysvětlovala. "My je vidět nemůžeme, ale oni nás ano."

Honzíkovi najednou v hlavičce blikla žárovka pochopení. "Takže děda s náma vlastně taky hraje na schovávanou!" vykřikl radostně.

Pak si do pusy nacpal další krajíc chleba, potichu vstal a zamyšleně odkvačil do zahrady. Občas se ohlédnul nebo se zadíval do korun stromů, nakoukl za zídku nebo prohledal starý keř.

Myslím si, že hledal dědu.