Cukřenky

Chtěl jsem polknout, ale v krku mi drhlo jako po dvoudenním flámu. Celej tvůj život je jeden velkej flám, ty hovado, problesklo mi hlavou. Díval jsem se pod sebe do řeky černý jako asfalt, ve který se koupal pobledlý měsíc. Máchal se tam jen tak, nahatej jako na počátku světa. Měl jsem chuť mu všechnu tu vodu vypít. Olízl jsem si popraskané rty a zavřel oči. Mokrý zábradlí mostu pod nohama nebezpečně klouzalo. Ještě pár nádechů a pak to třeba zvládnu. Chtělo se mi kouřit. Někde na kamenné dlažbě se ozvaly tlumené kroky.

"Hele, mladej, co to tam vyvádíš? Víš, že stojíš na historický památce?" Ze stínů se vynořil starší muž v zažloutlém kabátě, který vyšel z módy ještě dávno před tím, než ho někdo spíchnul.

"Tak co tu děláš?" zeptal se znovu netrpělivě.

"Chci se zabít," odvětil jsem věcně.

Maminka mi vždycky vštěpovala, že mám bejt upřímnej.

"Ty mladý už dneska vopravdu neví, co roupama," začal se rozčilovat se dědek. "To je tím, že všichni študujou místo toho, aby šli dělat rukama. Kdybys měl co na práci, tak tu nebudeš vymejšlet takový kraviny. Jo, my když byli mladý, tak jsme na takový hovadiny neměli vůbec čas," hudroval.

V tu chvíli mi došlo, že poetika momentu je ta tam. Měsíci se udělaly varhánky na prstech, a tak zalezl někam za mraky. A v týhle blbý atmosféře bylo fakt dost nestylový pokoušet se o sebevraždu. Uvědomil jsem si, jak moc jsem opilej. Opatrně jsem slezl ze zábradlí na dlažbu mostu a udělalo se mi blbě. Hodil jsem na chodník takovou šavli, že jsem dědkovi skoro poblil jeho perfektně vyleštěnou vycházkovou obuv.

"A ještě ke všemu chlastáte jak Dáni!" zvolal pohoršeně.

"Radši děte dál, milostivej pane, ať vám nepobleju tu vaši počestnost," zamumlal jsem. "Víc takovejch jako jste vy a nebylo by války v Iráku." Otřel jsem si hřbetem ruky hubu a vratkým krokem jsem odcházel pryč. Chlap za mnou ještě vypouštěl nějaký cholerický výlevy, ale já je už nevnímal. V baráku za mostem někdo otevřel okno a na ulici se začaly linout nějaký starý bigbeatový vykopávky. To už snad dneska nikdo neposlouchá, napadlo mě. Zastavil jsem, zapálil si cigaretu a zaposlouchal se.

Podobnou muziku hráli i na tom večírku jednoho malýho amatérskýho divadla. Všichni ale byli tak opilí, že jim to bylo úplně jedno. I když je fakt, že tyhle lidi, co se motaj kolem divadla a umění vůbec, mají ještě jakžtakž nějakej vkus. Totiž v dnešní době empétrojek, sluchátek a volnýho stahování hudby na internetu nikdo ani pořádně neví, co poslouchá jeho vlastní ségra a je hrozně těžký určit, jestli ještě někdo ujíždí na normální lidský muzice nebo už všechno a všechny pohltily ty komerční popový sračky.

MILOVALI SE JEN KDYŽ SE MĚLI RÁDI

KÁVU PILI KDYŽ JIM BYLO ČERNO

"Tak co, vole, bavíš se?" zeptal se Vláďa.

"To je Kainar, ne?"

"Mišík," odvětil a vypil naráz skoro polovinu piva. "Vidíš támhletu zrzku na baru? To je ta, jak hraje ty pohádky pro děti. Víš, jak jsem ti o ní vyprávěl?"

"Myslíš tu pohádku O ptáku Ohniváku?"

"Pták Vohnivák budu za chvilku já z ní, ty vole," zasmál se a odešel na bar.

Z kapsy jsem vytáhnul zmačkanou krabičku od cigaret. V divadelním klubu se válel těžký zakouřený vzduch mísící se s dámskýma voňavkama. V něm se s nejistou grácií míhaly různé postavy. Svíraly skleničky, klábosily nebo čuměly do mobilů, opile se smály a ty uvolněnější se tulily někde v koutech. Najednou jsem nechápal, co tu vlastně dělám. Já, mizerný zhrzený pisálek, mezi mladou nadějnou generací nových Kopeckých a Hybnerů. Chtěl jsem se sebrat a vypadnout ven na čerstvej vzduch. Bejt chvíli sám. Jenom já a od deště mokrý město.

Jenže v tu chvíli jsem uviděl Ji.

Přes cestu mi přeběhla černá kočka a blýskla po mně světélkujícím pohledem. Nejsem pověrčivej. Narodil jsem se k večeru v pátek třináctýho. Kdybych byl pověrčivej, musel bych se oběsit na pupeční šňůře. Julie se narodila v neděli. Říká se, že lidi narozený v neděli mívají štěstí. Později mi došlo, proč jsem si jí na tom večírku nevšiml dřív - pořád byla obklopená houfem lidí. Holkama, které ji obdivovaly a klukama, který jí chtěli sbalit. A Julii to dělalo moc dobře.

Kočka mě ještě chvilku propichovala zelenýma očima a pak zmizela v nízkém křoví.

Stejně tak se ně mě tenkrát poprvé podívala Julie.

Hvězdičko, tam v tom zakouřeným klubu jsi mi zasvítila poprvé. Nemohl jsem uvěřit, že po světě chodí něco tak dokonalýho. Vlasy černý jako noc, která se zflámovaná toulá městem, pohublý dětský boky, kočičí oči a úsměv primabaleríny.

"Hele, Honzo, to je Eva."

Horní ret měla tak zvláštně vykrojený, jako by byl stvořený jenom na úsměvy nebo na líbání. Stála tam mezi těmi zoufalci, kteří jí nesahali ani po kotníky, se skleničkou vína, cigaretou a triumfálním úsměvem.

"Sakra, Honzo! Říkám, že tohle je Eva."

Donutil jsem odtrhnout už trochu rozostřenej zrak od toho černovlasýho zázraku a podíval se na Vláďu. Vedle něj postávala drobná roztomilá blondýnka.

"Tak Evo, tohle je Honza, náš velkej dekadentní pisálek a básník. Jednou z něho bude slavnej spisovatel, viď?" řekl Vláďa a dal mi herdu do zad.

Eva si přisedla.

"Vláďa říkal, že píšeš básničky," řekla s neskrývaným zájmem.

"Hm," přikývl jsem. Očima jsem zabloudil zpět k vystouplým lopatkám a světélkující pleti.

"A o čem jsou?" zeptala se blondýnka.

"Tak o všem."

"A jakej máš při psaní záměr? Víš, třeba jako inspirovat lidi k vyšším cílů nebo tak," zeptala se. Trochu znechuceně jsem se na ni podíval. Pravděpodobně to bude jedna z těch studentek filozofie nebo žurnalistiky, které se pokoušejí tvářit, že zkoušky udělaly díky svojí nadprůměrný inteligenci a ne s pomocí postelový story s profesorem češtiny.

"Nemám záměr. Já jen reflektuju okolí. Jsem jenom takovej fotograf. Mizernej," řekl jsem.

Pak jsem se zvedl, věnoval jsem ještě poslední pohled těm krásným zeleným očím a odešel do promáčené noci, která pomalu vyklízela kvartýr ránu.

Zastavil jsem před výlohou knihkupectví a přimáčkl na ni čelo. Sklo příjemně chladilo a uklidňovalo pitím rozbolavěnou hlavu. Díval jsem se na jednotlivé tituly a nechápal jsem, jak takový hovadiny může někdo číst. V dnešní době si každej průměrnej spisovatel vydá vlastní knížku nebo si ji aspoň vyvěsí na internet. Nakladatelství a servery jsou zahlcený kvantem textů pochybný kvality, takže je skoro nemožný se v takovýhle džungli autorských rukupisů prosadit. Říkám si, jestli to takovej Mácha neměl jednodušší. Třeba nakonec dopadnu jako Václav Hrabě - umřu mladej a obdivovat mě budou až po smrti. Dneska se mi to skoro povedlo. Ale k čemu by to bylo? Nejhorší je představa, že se člověk vlastně ani nedozví, jak nakonec dopadnul.

Ale co jsem proti Tobě, Hvězdičko?

Když jsem Julii potkal podruhý, studovala už herectví na umělecký fakultě. Ta shodou okolností sousedila s pedárnou, kde jsem se lopotil já s příšernou vyhlídkou, že jednou budu fakanům ve škole vypravovat o národním obrození. Už tenkrát na tom školním dvorku mě napadlo, jestli je to vůbec láska. Jestli to není jenom závist.

Závist tý Tvojí nádherný slávy, Hvězdičko.

"Neviděli jsme se před časem na večírku?" zeptala se. Stála na dvorku, slastně vydechovala kouř z cigarety do teplého vzduchu a nejspíš se nudila, protože kromě mě tu skoro nikdo nebyl.

"Jo," přisvědčil jsem a sklopil hlavu.

Pousmála se a nadzdvihla ten svůj božsky tvarovaný horní ret. "Vláďa o tobě vykládal, že prej píšeš."

"To nestojí za řeč," zavrtěl jsem skromně hlavou a hned jsem si dal v duchu pár facek.

"Ale ne, říkal, že seš fakt dobrej. Nechceš mi napsat nějakou básničku, mistře poeto?" řekla koketně a prohrábla si záplavu asfaltových vlasů.

Hvězdičko, o Tobě bych mohl psát básničky každej den a nikdy by mě nedošly slova...

"To bych tě musel víc znát," navrhnul jsem strategicky. Teď jsem se pro změnu poplácal v duchu po zádech.

"Tak se poznáme," navrhla naprosto bezstarostně. "Večer v klubu U Anděla?"

"Tak jo," vykoktal jsem a z šoku mi vypadlo cigáro z huby.

Ještě ten večer jsme se spolu vyspali. Bylo to hrozně rychlý a já vůbec nechápal, že tohle božský stvoření, tahle vycházející Hvězdička, může být moje. Že se jí můžu dotýkat, líbat ten úžasný horní ret, laskat ty její božský prsa. Byl jsem šťastnej jako nikdy předtím.

Došel jsem až k několika starým dubům a rozhodl se vzít to zkratkou přes městský park. Přišlo mi pošetilý bát se úchylů nebo zlodějů, když jsem se ještě před chvílí hodlal zabít. Z nebe se začal pomalu sypat lehký déšť do vlahé dubnové noci. Zastavil jsem se a obrátil svůj opilej ksicht k nebi. Bylo černý. Měsíc se už neukázal. Jen ty kapky deště, jedna za druhou, jako synkopy. A stromy v parku tiše ševelily do rytmu. Stály tu tak bezstarostně, navzdory té tíze věků, která se jim vryla do kůry.

Ta bezstarostnost. To mě na Julii snad nejvíc fascinovalo a zároveň neuvěřitelně dráždilo. Ta její bezbřehá lhostejnost ke všemu a ke všem. Bylo to jako vydat ze sebe úplně všechno, vyždímat se do morku kostí a dostat za to jen okoralou kůrku chleba, kterou jste stěží dvakrát polkli a měli jste zase hlad. Hlad po kůži, po vlasech, po doteku, po extázi. Bylo to jako droga.

"Proč nechceš, abych tě bral za ruku?"

Po nebi táhly mraky veliké jako parníky a my stáli na železničním mostě a dívali se dolů na město.

"Ale Honzí, my spolu přece nechodíme," pousmála se.

"Ale spíme spolu," namítl jsem. "Já tě miluju, Julie."

Lehce přimhouřila oči a pohladila mě po vlasech. A já si, idiot, ještě přál, aby ten dotek trval navěky.

Pak vytáhla z kapsy mobil a chvíli do něj civěla. "Potřebuju mít teď chvíli klid," řekla a zadívala se směrem k městu. "Ve velkým divadle mi nabídli hlavní roli, bude to asi velký. A za měsíc mám ve škole zkoušky, tak budu mít plno učení."

Hvězdičko, jak Ty to děláš, že Tě každej chce?

"To já chápu, Julie," řekl jsem. "Ale můžeme se občas vidět, ne?"

"Teď asi ne, Honzo. Možná po zkouškách."

Parníky na nebi se roztrhly vejpůl a zpoza nich vykouklo slunce. Na krátkou chvíli ozářilo město s jeho billboardy, výkladními skříněmi a podivnými láskami. Chtěl jsem se jí ještě na kratičkou chvíli dotknout, ucítit její teplou kůži, ale ona se otočila a pomalým zasněným krokem odcházela podél kolejí pryč.

"Tak se měj, básníku," řekla na rozloučenou.

Musí to být nějaká forma citovýho masochismu, která mě nutí pořád někam plout. Nezastavit se a plout za těmi prchavými chvílemi, kdy ji můžu držet za ruku a ona se na mě bude dívat unavenýma očima. Hvězdičko, kdybys nebyla taková cynická mrcha, možná bych tě ani nechtěl. A nebo chtěl. Ale musel bych bejt minimálně stejně tak slavnej jako Ty.

V parku jsem uviděl bezdomovce. Ležel na lavičce přikrytý novinama a spal. Napadlo mě, že bych mu tu mohl nechat pár drobných. Nebo třeba bundu, stejně jsem si chtěl koupit novou. Jenže jsem to neudělal. Jsem přece jen fotograf. Reflektuju. Tak, jak jsem to tenkrát řekl Evě.

Jsem vlastně strašnej idiot, že s ní už dávno nejsem. Možná bych byl s Evou šťastnější. Určitě bych byl šťastnější. Místo toho citovýho sebetrýznění s Julií bych možná mohl úplně normálně fungovat. Možná bych se mohl do tý blonďatý holky časem i zamilovat. A mohl bych bejt jako ostatní.

Jenomže já asi nemůžu bejt jako ostatní.

Otevřel jsem oči pálící od kouře a zjistil jsem, že můj krk drtí malá sněhobílá ručka. Pootočil jsem hlavu a spatřil trochu opuchlou tvářičku rámovanou zcuchanými blonďatými vlasy. Ležela na břiše s rukou položenou přímo přes můj krk. Velice jemně jsem se ji pokusil nadzdvihnout. Zavrněla a otevřela jedno oko.

"Ahoj Honzo," řekla a otevřela druhé.

"Čau Evo," odpověděl jsem mrzutě. Doufal jsem, že se mi podaří zmizet dřív, než se vzbudí.

Asi postřehla ten můj tón, protože zvedla hlavu a zadívala se na mě. "Včera to s tebou bylo moc hezký," zašeptala.

"Hm."

"Honzo?"

"No?"

"Já vím, že jí miluješ. Julii."

Podíval jsem se na ni. Pomněnkové oči jí lámal smutek. "Tak proč tu se mnou jsi?" zeptal jsem se.

"Protože když jsem s tebou, tak jsem šťastná," odpověděla bez rozmýšlení. Překvapeně jsem se na ni podíval. Tolik pravdy a upřímnosti jsem nečekal. "Když jsi se mnou jenom malou chvilku, mám z toho radost. I když budu hrozně smutná, až odejdeš," dodala.

Lovci okamžiků, napadlo mě. Jsme jenom lovci okamžiků. Ona prahne po jediný minutě, kdy může být se mnou, a nezajímá ji, co bude nebo co bylo. Nezajímá ji, že ji nemiluju. Zejtra bude plakat, ale teď se směje. Zejtra se třeba půjde zabít, ale teď se mě dotýká a je šťastná. Zejtra bude možná s někým jiným a já...

Nakonec jsem vstal z postele, natáhl na sebe oblečení a vypadnul ven.

Za městským parkem stály vysokoškolský koleje. Vrazil jsem klíče do zámku a odemkl. Vláďa byl nejspíš někde na tahu a mně to přišlo docela vhod. Vytáhnul jsem z ledničky pivo, otevřel okno a sednul si k němu. Mraky se roztrhly a z nebe vykouknul krásný čistý měsíc. Usmál se a pokynul mi na zdraví. Určitě by si jedno vychlazený taky dal. Opodál mu na černým sametu nebe sekundovalo pár hvězd.

Všichni pouze lovíme okamžiky, napadlo mě znovu. Máme televize, mobily, internet, rychlovarný konvice a ramínka na ponožky. A tím, jak do svýho života cpeme všechny tyhle krámy, jsme stále míň a míň sami sebou. Máme neustálou potřebu naplňovat se štěstím a láskou jako cukřenky. Snažíme se urvat pár prchavejch okamžiků a je nám kolikrát jedno, za jakou cenu.

"Nevím, jestli jsem neudělal nějakou blbost," říkal jsem, když jsme sestupovali schody do sklepa, kde se nacházel divadelní klub. Páteční večer chuligánsky vtrhnul do ulic a měl pořádnou žízeň.

Zamířili jsme na bar.

"Co se stalo?" zeptal se Vláďa a objednal dvě dvojky rulandy.

"Vyspal jsem se s Evou," přiznal jsem.

"Jo? A to vadí?"

Z repráku hrály zase ty samý vykopávky, jako když jsem tu byl poprvý.

NÁRUŽIVOSTEM SVÝM ROZORALI MEZE

V PARKU HUDBA HRÁLA ONA PLAKALA

"No já nevím, když teď chodím s Julií."

"A kde jí teda máš?" zeptal se Vláďa a usrknul víno.

"Ona má teď zkoušky, tak se musí učit," odvětil jsem.

"A jseš si tím jistej, jo?" řekl pomalu a sklenkou pokynul k rohovému stolečku na druhé straně místnosti.

Seděla tam, v prstech svírala cigaretu a druhou ruku měla propletenou v ruce chlápka, který seděl naproti ní. Asi byl fakt vtipnej, protože se smála na celej lokál.

Se mnou se nikdy takhle nesmála. Dokonale bílý zuby jí svítily pod tím úžasným horním rtem. Moje Hvězdička.

Toho chlápka jsem znal. Chodil sem dost často, byl to poměrně známej dramatik a spisovatel.

Díval jsem se na ně a Julie to nejspíš vycítila, protože otočila hlavu. Jen se na mě usmála a dál se věnovala tomu ulíznutýmu bonvivánovi.

UMŘELI V HOROUCÍM A PŘESVĚDČIVÉM STISKU

TOTO JE PRAVDA PRAVDA SAMÁ PRAVDA

KONEC OBELISKU

Za městem začínalo svítat. Noc si šla pomalu lehnout a nejspíš vzbudila v parku ptáky, protože začali nesměle zpívat. Vydechoval jsem dým z cigarety a najednou mi nepřišlo tak špatný, že jsem pořád tady.

Tam za hradbou věžáků se možná Hvězdička za chvilku probudí v cizí posteli a vedle ní bude ležet ten servilní chlápek, co napsal stohy knih a proti kterému jsem naprostá nula. A možná jí bude krapánek smutno a vzpomene si na mě. A nebo taky ne.

Možná je to tím, že jenom reflektuju svět okolo sebe a tak trochu zapomínám žít. Všechno mi pak protejká mezi prstama. Třeba ten chlápek dneska na mostě. Byl to jeden z těch starejch zapšklejch páprdů, co akorát nadávají na počasí, na politiku a na mladý, protože jim závidí ještě neprožitý léta. Ale možná měl fakt pravdu a jsem jenom zkrachovalej pisálek, co nemá nic na práci a z dlouhý chvíle a nešťastný lásky se chce zabít. Nakonec ten chlap mi dneska vlastně zachránil život. A já mu za to poblil boty.

On nereflektoval, ale žil to. Sice blbě, ale žil. A možná to je ta cesta, jak se přestat klátit na mokrým zábradlí..