Chcíplý múzy

Julie si připadala jako na popravišti. Byl lednový podvečer a za oknem sníh zasypával ztichlou ulici. Střechy aut a protějších domů byly už úplně bílé. Bílé jako prázdná stránka textového editoru, která zářila na monitoru Juliina notebooku. Kurzor monotónně a škodolibě blikal.

Julie si zapálila cigaretu a svalila se do kancelářského křesla. Pomalu kouřila a nepřítomným pohledem pozorovala blikající kurzor. Jako na popravišti, pomyslela si znovu. Jen tu chybí kat.

Pak ji něco napadlo, vzala myš a překlikla z prázdného dokumentu na webový prohlížeč. Otevřela stránky literárních novin a stáhla aktuální číslo.

Tady je. Přímo na titulní stránce. S tím svým dokonalým úsměvem a uhrančivýma černýma očima, neprůstřelným sebevědomím, nechutně ješitný, přehnaně egoistický, světácký, svobodomyslný, nepřehlédnutelný. Kokot, dodala v duchu.

Proklikala se na stránku s jeho otištěnou povídkou. Jmenovala se "Zraň, než bude zraněn". Jak příhodné, ušklíbla se. Přečetla prvních pár řádků a pak s prásknutím vztekle zaklapla notebook.

"Do prdele," zašeptala do tmy.

"Četl jsem začátek toho tvého románu," řekl Richard a rozvalil se v malém růžovém křesílku. V zastrčené městské kavárně nikdo nebyl, jen oni dva. Venku za skleněnou výlohou tepala zasněžená odpolední ulice. "Měla bys do toho dát víc sebe," pokračoval. "Musíš si vyhranit vlastní styl. Píšeš prostě moc tuctově, Julie."

Julie srkala latte a nervózně si natáčela na prst kadeře hustých zrzavých vlasů. I když už mezi nimi nic nebylo, stejně z něj pokaždé byla nervózní jako malá holka.

"Máš už další kapitolu?" zeptal se.

"Nemám," zavrtěla hlavou. "Nějak mi to teď nejde."

Trochu přísně se na ni podíval skrz hranaté brýle. "Kočičko, jestli takhle budeš, respektive nebudeš pokračovat, tak nemá cenu, abychom se tady každý týden scházeli," řekl a nabídl jí cigaretu.

Nechala si od něj zapálit a pak raději změnila téma. "V literárkách ti vyšla nová povídka," řekla.

Jak předpokládala, tahle poznámka mu zjevně zvedla náladu. Nesmírně totiž miloval, když ho ostatní obdivovali nebo o něm alespoň mluvili. A obzvlášť ženské.

"To ani nestojí za řeč," mávl rukou v předstírané skromnosti, ale zároveň se dmul jako krocan. "Je to taková volovinka. Počkej, až mi v dubnu vyjde ten nový román."

Julie přestala poslouchat Richardův sofistikovaný rozbor nového díla a jen ho zamyšleně pozorovala. Vypadal pořád dobře. Udržovaný chlap ve středních letech, vždycky dokonale upravený, pokaždé s výbornou náladou. Lehce prošedivělé vlasy, brýle a jemné vrásky kolem očí působily přitažlivě. Neodolatelný, sympatický, žoviální. Nejradši by mu vrazila facku.

"Proč to vlastně děláš?" zeptala se, když skončil.

Nechápavě se na ni podíval.

"Proč tu ty, renomovanej spisovatel, každej tejden ztrácíš čas s bídnou novinářkou, která nemá ani za nehet talentu?" zeptala se znovu. Bylo to už půl roku, co spolu ti dva nežili, ale Richard Julii slíbil, že jí bude dávat tyhle "hodiny potenciálního psaní", jak tomu s oblibou říkal. Protože rady od něj měly samozřejmě potenciál.

"Nepodceňuj se, Julie. Ty máš talent, ale stejně jako já na sobě musíš makat," odvětil a usrknul kafe. "Dělám to pro to, že ty máš na víc, než se živit obyčejnou novinařinou. A navíc," dodal ještě, "mám tě pořád rád."

Julie zvedla hlavu a překvapeně se mu podívala do tmavě hnědých očí. Z těch čtyř slov se jí zamotala hlava. Proč to sakra řekl? Najednou zatoužila stisknout mu ruku, nechat se obejmout a inhalovat ten jeho božský parfém. Pak se ovládla.

"Chybí mi inspirace," řekla.

"Inspiraci máš všude kolem sebe, Julie, stačí mít otevřené oči," řekl. "No, budu muset jít, dělám rozhovor pro jednu televizi. Až něco napíšeš, tak mi zavolej, ano?"

Vtiskl jí pusu na tvář, oblékl si kabát, ledabyle si přehodil okolo krku pruhovanou šálu a odešel. Pozorovala ho výlohou, jak nasedá do auta, startuje a za několik málo okamžiků po něm zůstala jen prázdná ulice, kterou pomalu zasypával drobný sníh. Vypadalo to, jako když někdo venku roztrhnul pytel s heroinem. V kavárně se mísila vůně kávy a dortů s Richardovou kolínskou. Julie měla najednou pocit, že z té obrovské prázdnoty uvnitř musí každou chvíli puknout a umřít. Rukou si podepřela hlavu plnou zrzavých vlasů a v kafi zažbluňkalo pár slaných slz.

Klub pukal ve švech. Parket byl plný lidí pohupujících se do rytmu poprockové písně, kterou hrála jakási lokální kapela na malém rohovém pódiu. Julie se prodírala lesem pijících a kouřících těl směrem k baru.

"Ahoj, Tome!" zakřičela do ucha týpkovi, který se opíral o bar a popíjel mojito. Otočil se na Julii a oslnivě se usmál. Byl zhruba stejně starý jako ona, v bílém tričku a módních džínách, se sympatickýma očima. Posunkem ukázal nahoru a Julie přikývla.

Na balkoně nebylo tolik narváno. Hudba tam doléhala tlumeně, takže se mohli bavit, aniž by si řvali do ucha. Usadili se k malému stolečku s výhledem na kapelu.

"Tak co se děje? V tom telefonu jsi zněla strašně," zeptal se.

"Já sama nevím. Vůbec nevím, jak dál," řekla Julie a třesoucíma rukama hledala v kabelce krabičku s cigaretami.

Tomáš ji chvíli pozoroval. "Ty seš docela v prdeli, co?" zhodnotil její stav.

"Tak to vím i bez tebe," řekla a konečně si zapálila. Dým stoupal ke stropu a tančil v barevných smyčkách, ozářený klubovými světly. Julie se trochu uklidnila.

"Tak co je?" zeptal se už vážným hlasem Tomáš.

"Nejsem schopná napsat jedinou řádku," svěřila se Julie. "Od tý doby, co mě Richard kopnul do zadku, nenapíšu ani prd. Už si toho všimli i v práci."

"Měla by ses s ním přestat vídat. Takhle se z toho nikdy nevyhrabeš," řekl Tomáš.

"Je to namyšlenej, ješitnej, sebestřednej kretén," cedila skrz zuby Julie.

Kolem jejich stolu se protáhly dvě štíhlé opálené holky v upnutých džínových kraťasech, které byly asi o dvě čísla menší, než skutečná velikost jejich majitelek. Tomáš obě dívky konsternovaně sledoval.

"Posloucháš mě?" vyjela na něj Julie.

"Jo... Jo!" probral se Tomáš a dost nerad odtrhl oči od zpola odhalených prdelek. "Jen mě napadlo, že jim asi venku bude zima," koktal.

"Fajn," řekla a uhodila dlaní do stolu. "Všichni jste stejný."

"Promiň, Juli," omlouval se. "Hele, asi to bude znít zrovna ode mě dost divně, ale je ti pětatřicet, měla by ses na Richarda konečně vysrat a uspořádat si život po svým."

Julie se na něj zadívala zelenýma očima. Chvíli přemýšlela, jestli na něj má začít řvát nebo se zvednout a vypadnout, ale pak neudělala ani jedno. "Máš pravdu," řekla nakonec. "Jenže ten člověk mi sebral veškerou inspiraci. On byl moje inspirace. A když je pryč, tak jsem najednou totálně prázdná. Nemám vůbec z ničeho radost."

"A co by ti pomohlo?" zeptal se Tomáš.

"Hrozně bych mu přála to samý," odvětila. "Aby mu vyschnul zdroj tý jeho nekonečný inspirace. Aby mu ty jeho múzy konečně chcíply. Aby najednou nevěděl, co psát. Prostě aby byl aspoň na chvíli tak v prdeli jako já!"

Tomáš se zamyslel. "Vždyť jsi novinářka a on spisovatel. Několik let jsi s ním žila, tak toho na něj musíš vědět dost. Napiš nějakej hustej článek a vydavatelé si už o něj neopřou ani kolo."

Julie zavrtěla hlavou. "Ale já mu nechci takhle ublížit. Mám ho ráda."

Tomáš se plácnul do čela. "Tak to si musíš, holka, nejdřív rozmyslet, jestli ho teda miluješ nebo se mu chceš pomstít."

"Asi oboje," zabručela Julie a nasála brčkem mojito. "Víš, vždycky když ho vidím, tak se mi vzrušením začne něco hejbat v břiše a zároveň se mi otvírá kudla v kapse."

"Odi et amo," pravil Tomáš a odešel pro další pití.

Dole v sále houstla kytarová muzika i cigaretový dým. Parket se rytmicky vlnil v kvílení elektrické kytary a feelingového zpěvu frontmana. Julii se začal rozlévat alkohol žilami a příjemně konejšil rozervanou mysl. Začínalo jí být dobře. Tady mezi tolika lidmi se Richard najednou zdál být daleko. Nikdy tyhle kluby neměl rád. Bylo tu na něj moc kraválu a málo sečtělých lidí. Julie zastřeně pozorovala Tomáše, jak stoupá po schodech se čtyřmi drinky.

"Vzal jsem pro každýho rovnou dva, dole je hrozná fronta," zazubil se.

Julie ho nevnímala. "Jak bych mu mohla sebrat inspiraci?" zeptala se zadumaně.

Tomáš se na ni podíval. "Richardovi? A kde ji bere on, z čeho čerpá?"

Julie se zamyslela. Nikdy nad tím tak docela nepřemýšlela. Richard byl totiž jedna velká chodící inspirace. Pro ni...

"To je asi různý," odpověděla. "Z přírody, z města, ze vztahů, ze sexu..."

"Tak ho vykastruj," navrhnul Tomáš.

Julie se zasmála. Pak si zapálila a zadívala se na křepčící masu těl dole pod nimi. "A co ho tak jako vykastrovat morálně?" řekla pak. "Otřást tím jeho nechutným sebevědomím, zadupat to jeho ego půl metru pod zem, zničit mu tu jeho dokonalou masku boha?"

"Pojď tancovat," řekl místo odpovědi Tomáš.

Probudily ji paprsky bledého slunce, které na ni dopadaly skrz několik let nemyté okno. V panice se rozhlédla, protože si uvědomila, že není u sebe doma. Druhý šok nastal ve chvíli, když zjistila, že je pod tenkou flaušovou dekou úplně nahá.

Ve dveřích do pokoje se náhle zjevila Tomášova hlava. "Dobrý ráno," zazubil se a v trenýrkách odhopkal zase pryč.

"Ježíš, doufám, že jsme spolu netento...," vykřikla Julie. Měla pocit, že se jí v hlavě rozbila sklenička a teď se jí ty ostré střepy zabodávají do vnitřku lebky. Pomalu se pohnula. Ne, nebyla to sklenička, ale půllitr.

"Klíd," ozvalo se z koupelny. "Striktně jsi odmítala moje pyžamo. Ale klaním se tvojí počestnosti, protože jsi trvala na tom, že mám jít spát na gauč."

"A spal jsi tam?" zasmála se.

"Chvilku jo. Ale je to tam hrozně tvrdý." Tomášova hlava se opět objevila ve dveřích. "Dáš si kafe?"

Julie přikývla a rozhlédla se. Vzpomněla si, jak vždycky spávala v Richardově pyžamu. I to pyžamo vonělo tou jeho kolínskou. Podezřívala ho, že ji lije do pračky místo aviváže. Zabalila se do deky a šla za Tomášem do kuchyně, odkud už vonělo čerstvé kafe.

"Něco mě včera napadlo," řekla a posadila se ke stolu. Káva ji po té prokalené noci postaví na nohy.

"Poslouchám," řekl.

"Pamatuješ se na Martinku? Tu mojí kamarádku z gymplu. Jednou jsme s ní někde byli a Ríšovi se děsně líbila. Dost jsem tenkrát žárlila. A tak mě napadlo, co jí nastrčit jako volavku?"

"Volavku?" nechápal Tomáš.

"No, Martinka by mohla požádat Richarda, aby ji naučil psát, což jeho ego nedokáže odmítnout," vysvětlovala. "Ale místo psaní mu bude mazat med okolo huby, říkat mu, jak je dokonalej, bezmezně ho obdivovat, strkat mu kozy pod nos, až z ní bude celej hotovej. Zabouchne se do ní a až nastane ta pravá chvíle..."

"... tak ho definitivně zničíš, rozebereš a rozdupeš takovým způsobem, že si z toho sedne na prdel. Řekneš mu, že ty jeho romány jsou totální brak, že je starej impotent a že sis našla někoho mladšího. A nesmíš zapomenout dodat, že ten dotyčný taky píše a píše líp. To ho odrovná natolik, že už do smrti nesesmolí ani čárku," řekla vítězoslavně Julie.

Martinka se zamyslela. Přežvýkla knedlík, napila se mattonky a pravila: "To je teda ale krutá pomsta."

"Víš, jak mě zničil život?" rozčílila se Julie. "A pořád ničí. Nic jinýho si nezaslouží, debil."

Martinka pohodila svou dokonalou blond hřívou a usmála se. "Vždyť já vím. A co bych pro tebe neudělala, Juli, jsme přece kamarádky. Hlavně když ti to pomůže."

Julie se zaradovala. "Jsi skvělá, Marti. Ten oběd platím já."

Mrazivý leden se pomalu přehoupnul do neméně studeného února. Vidina sladké pomsty Julii nakopla. Dokonce se donutila napsat další kapitolu románu. Sice kratší, ale i tak z ní byla nadšená. Když dopsala poslední větu, omamný pocit jí zaplavil celé tělo. Cítila se tak skvěle, jako už dlouho ne. A najednou si uvědomila, že se ze všeho nejvíc těší, až novou kapitolu pošle Richardovi. Káčo, řekla si v duchu, děláš to přece pro sebe a ne pro něj. Nakonec ale přece jen otevřela mailovou schránku a s bušícím srdcem mu napsala e-mail.

Kavárna La Parisienne ležela v centru města, v malé boční uličce za náměstím. Když tam Julie doklopýtala sněhem zapadanými ulicemi, Richard už postával venku. Jako obvykle ji políbil na tvář.

"Proč nejdeš dovnitř?" zeptala se.

"Je tam plno," odvětil. "Dneska je Valentýn."

"Aha, tak to mě nenapadlo," odvětila posmutněle. A to si dneska vzala ten sexy zelený svetřík a nové kozačky. Podívala se na Richarda a teprve teď si všimla, že má ruku schovanou za zády.

"Kdyby ses neurazila," řekl a zpoza zad vytáhnul oranžovou růži. Julie se na ni překvapeně podívala. Přesně takové jí kdysi kupoval. Vždycky říkal, že jí hezky ladí k vlasům. Náhle k němu pocítila hřejivý nával něhy. Měla chuť ho políbit, ale místo toho jen rozpačitě zamrkala a vydala ze sebe několik nesouvislých slabik.

"Říkal jsem si, že asi žádnou nedostaneš...," dodal ještě, když uviděl její rozpaky.

V tu chvíli Julii zmrzl úsměv na rtech. "To chceš říct, že mi tu kytku dáváš jako ze soucitu?" zeptala se nevěřícně. "Tak to si jí strč někam!"

"Ale Julie," zatřásl Richard otcovsky hlavou a neskrýval pobavení, "člověk ti chce udělat radost a ty se hned čertíš."

Julie nemohla vzteky ani popadnout dech. "Kam teda půjdeme?" zeptala se nakonec, aby změnila téma.

Richard se podíval na nebe. "Je hezky," řekl. "Co se jít někam projít? Parkuju za rohem."

Julie váhala jen chvilku.

Velké šedé SUV zaparkovalo na okraji lesa. Proč mě musí tahat na místa, kam jsme spolu vždycky chodili, povzdechla si v duchu Julie. Do nitra lesa se táhla zasněžená cesta, která vedla přes nedalekou mýtinu až k opuštěné hájence. Oba se ze zvyku vydali tím směrem.

"Četl jsi tu novou kapitolu?" zeptala se Julie, která v důvěrně známém autě trochu vychladla.

Richard přikývl.

"A?" byla netrpělivá.

"Je dobrá," řekl po chvilce. "Vážně dobrá. Zlepšila ses. Je vidět, že si ty moje rady bereš k srdci. Takhle pokračuj dál a bude to pecka. Ale ty předchozí kapitoly samozřejmě přepíšeš. Udělám ti korekturu," navrhl velkoryse.

Julie byla překvapená. Takhle ji ještě nikdy nepochválil. Ani když spolu chodili. A pak si uvědomila, že je dneska Richard nějaký jiný. Vyzařovala z něj nějaká změna.

"Ty Julie, vídáš se ještě s tou tvou kamarádkou Martinou?" zeptal se najednou.

A je to tady, pomyslela si Julie.

"Občas jo," přikývla. "Co je s ní?"

"Ozvala se mi," odpověděl.

"Martina? Tobě?" předstírala Julie údiv. "A co ti chtěla?"

"Chtěla, abych jí pomohl se psaním," odpověděl.

"Ani se mi nepochlubila."

Chvíli nic neříkali. Kolem nich tajemně mlčel les zahalený sněhovým příkrovem a všude bylo ticho, ani ptáček nepípnul. Jen pod nohama jim křupal čerstvě napadaný prašan. Julii najednou připadalo, jako by to celé byl jen špatný sen, který se nikdy nestal, a oni tudy jdou zase spolu, s hlavou plnou společných plánů. Měla chuť vzít Richarda za ruku.

"Víš, ona je prostě úžasná," přerušil náhle ticho Richard.

Julie se na něj nechápavě zadívala. "V psaní?" zeptala se.

"No tak to zrovna ne," pousmál se. "Ale v těch ostatních věcech..."

"Tak to jsi na ní skočil ještě rychlejš než na mě," zabručela.

"Nebuď sarkastická," napomenul ji.

Mezitím lesní cesta vyústila na téměř pohádkovou mýtinku. Richard se zastavil, zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl. Všude tu panovalo očistné ticho.

"Mám pocit, že jsem se asi zamiloval," řekl najednou a otevřel oči.

Julie se na něj nevěřícně podívala. "Nevěděla jsem, že seš na blondýnky," řekla.

"To není o barvě vlasů," řekl. "Jsi moc racionální, Julie. Jdeš na všechno jen rozumem. Měla bys občas používat srdce. Proto ti taky nejde to psaní, víš?"

Julie začínala být pěkně nakvašená. Plán sice klapal jako švýcarské hodinky, ale neuvědomila si, jak jí to Richardovo slintání nad prsatou Martinkou bude štvát. Žárlila pořád úplně stejně jako tenkrát.

Cesta se zakousla zpět do hustého lesa a zanedlouho se ocitli na dohled od staré opuštěné hájenky. Sníh tu nebyl tolik ušlapaný a Juliiny kozačky se začínaly nebezpečně bořit do sněhu. Zastavili se a v lesním tichu pozorovali hájenku.

"Richarde, vzpomínáš si...," špitla Julie.

"Jak jsme tam jednou vlezli a vyspali se spolu?" dokončil Richard. "Jak by ne," usmál se, "bylo to fajn."

Juliino tělo opět zaplavila tsunami něhy. Podívala se na Richarda a hrozně zatoužila ucítit jeho škrábající vousy na tváři i veliké dlaně na svém těle.

"Richarde, já...," zašeptala. Co chtěla proboha říct? Že ho má ráda? Že by chtěla, aby byli pořád spolu?

Zadíval se na ni tmavýma pronikavýma očima.

"Pojďme zpátky," řekl pak. "Musím ještě stihnout večeři."

"S kým?" vykoktala překvapená Julie.

"S Martinkou," pousmál se. "Je přece Valentýn."

Ačkoliv vše vycházelo podle plánu, Julie měla totálně blbou náladu. Večery trávila většinou doma a jediný společník, který jí rozptyloval chmury, byl Modrý Portugal. Občas zašla s Tomášem do klubu, ale ten tam obvykle sbalil nějakou dvacetiletou buchtu, a tak Julie končila sama nad ránem kdesi v ulicích města, s hlavou zvednutou ke žlutým lampám, a jediné, na co myslela, byl Richard.

Přemítala, jestli se mu vůbec chce pomstít. Má ho přece pořád ráda. Jenže pak si vybavila jeho a Martinku, zatmělo se jí před očima a tělem jí projelo pevné rozhodnutí, že to tomu arogantnímu kokotovi pěkně osladí. Byl to vlastně nesmírný duševní masochismus, ale Julie chápala, že čím déle to celé vydrží, tím víc ovoce sklidí.

Po několika dlouhých týdnech usoudila, že nadešel čas zúčtovat.

Martinka pracovala v exkluzivním předraženém butiku s kabelkami. Julii napadlo, že se svou vizáží by snad ani nikde jinde dělat nemohla. Určitě se musela pro tenhle flek narodit.

Julie přišla pár minut po páté, přesně jak se domluvily. Martinka zdvořile vyprovodila poslední zákaznici z obchodu a zamkla vchod.

"Dáš si kafe?" zeptala se štěbetavým hláskem. Měla na sobě přiléhavý overal s pestrobarevnými orchidejemi, které ještě víc zdůrazňovaly propriety schované pod ním.

"Ne, díky," zavrtěla hlavou Julie a zamyšleně si ji prohlížela. Vlastně se Martina k Richardovi hodí daleko víc, pomyslela si. On má radši ženský, co míň přemýšlí a dělají mu ozdobu, než rozervaný intelektuálky s nenaplněnýma ambicema. Hmota vítězí nad duchem. Nejradši by teď práskla dveřmi a poslala je oba do hajzlu, ale vzpomněla si, proč tu je. Pokusila se o co nejpříjemnější úsměv a řekla: "Tak všechno jde jak po másle, co?"

"Naprosto," špitla spiklenecky Martinka a v očích se jí blýsklo nadšení. "Je do mě blázen. Podívej, jaký mi koupil drahý hodinky."

Julie se na ně podívala a naprázdno polkla. "Tak vidíš, Marti, jakej je to hajzl. Kupuje všem ženskejm pořád stejný dárky," řekla a vytáhla si levý rukáv svetru, pod kterým se na zápěstí blýskaly do puntíku stejné hodinky.

"A pak mě Ríša vzal na víkendovej wellness do Krkonoš," pokračovala Martinka. "Tam jste byli taky?"

"Ne," odsekla suše Julie. Pak se nadechla: "Marti, myslím, že je ten pravej čas začít jednat. Už je v tom až po uši a můžeme ho konečně zlikvidovat. Hele, počítám, že ti určitě neřekl, že se schází se mnou v Pařížance?"

Martinka zavrtěla hlavou.

"No, to je mu podobný," neodpustila si Julie. Pak ztišila hlas, aby dodala svému sdělení na dramatičnosti. "Tenhle pátek si tam dám s ním jako obvykle ve tři hodiny schůzku. A ty úplně náhodou půjdeš tou dobou okolo a uvidíš nás výlohou. Vejdeš dovnitř v domnění, že se spolu tajně scházíme a že ti se mnou Richard zahýbá. Uděláš mu scénu, nezapomeneš zdůraznit, že ty jeho knížky stojí za hovno a že sis našla někoho mladšího, kdo píše líp. Prostě přímo přede mnou mu dáš kopačky a práskneš dveřma."

A Richardovi nezbude nic jinýho, než se mně vybrečet na rameno, dodala ještě v duchu. Dokonce se možná ke mně bude chtít vrátit. Jenže já budu nedobytná jako padesátka po přechodu. A konečně ho uvidím na kolenou!

Martinka se na ni dost nedůvěřivě dívala. "Juli, nevím, jestli to zvládnu...," zapochybovala.

"Ale Marti, na gymplu jsi přece chodila na dramaťák, ne? Pro tebe to bude brnkačka. A navíc v tuhle hodinu je Pařížanka úplně prázdná. Musíš být hlavně pořádně zuřivá a hysterická."

"No tak dobře," souhlasila nakonec Martinka.

Kdyby Julie nebyla zaslepená vidinou sladké pomsty, možná by postřehla v jejím hlase silný náznak nejistoty.

Tentokrát si na sobě Julie dala opravdu záležet. Šedivý svetřík s výstřihem hlubokým jako Machocha, který jí končil těsně pod zadkem, vysoké kozačky na podpatku a rozpuštěné prstýnky rezavých vlasů měly v klíčový okamžik donutit Richarda k hořkému pláči.

Když vešel do La Parisienne, zamrkala na něj ohromnými řasami. Snažila se působit co nejsuverénnějším dojmem.

"Kočko, tobě to dneska sekne," řekl a s neskrývaným zájmem si ji prohlížel. Trochu jako tlačenku ve výloze, napadlo ji.

V kavárně opravdu nikdo nebyl. Richard objednal dvě dvojky bílého vína a Julie byla tak vynervovaná, že tu svou do sebe téměř celou kopla. Dívala se na něj a ježily se jí chloupky na rukou. Zase přemýšlela, jestli ho víc nenávidí nebo miluje.

A pak to najednou přišlo. Julii totálně selhaly nervy a naprosto vypadla z role. Bolestné ticho všech zoufalých večerů se přetransformovalo do několika upřímných vět.

"Richarde, hrozně mi chybíš," zašeptala a celá její hraná suverenita byla tatam.

Překvapeně se na ni podíval. Juliiny smaragdové oči se zaleskly.

"Pořád tě mám plnou hlavu, ve dne nemůžu psát, v noci nemůžu spát," řekla zoufale. "Prostě asi nedokážu bez tebe být..."

Ještě než stačil Richard jakkoliv zareagovat na Juliino bolestné vyznání, rozrazily se dveře Pařížanky a dovnitř vplula Martinka se zasněženými rameny.

"A-ahoj Martinko," vykoktal ze sebe trochu vykolejený Richard. "Co tady děláš?"

"Šla jsem zrovna okolo a viděla jsem vás tady," řekla štěbetavě, políbila ho a přisedla si k nim. Nevypadala zuřivě. A už vůbec ne hystericky. Julie ji pozorovala v němém transu. Očividně tady nebyla jediná, kdo totálně vypadnul z role.

"To je náhoda," usmál se Richard, blýskl očima po Julii a začal se opět vracet do svého obvyklého klidu. Pomalu se napil vína a zapálil si cigaretu.

"No, tak když jsme se tu všichni takhle náhodou sešli, alespoň ti můžeme oznámit tu novinku," řekl a podíval se při tom na Julii. Ta v jeho pohledu postřehla něco zvláštního, snad omluvu, možná i kapku lítosti. Nechápavě se na něj zadívala.

"Požádal jsem Martinku o ruku," řekl a objal svou nastávající kolem ramen.

Julie si najednou připadala jako v nějaké blbé grotesce. Nebo spíš hororu. Vytřeštila na Richarda oči a pak se tázavě podívala na Martinku.

Ta omluvně sklopila zrak. "Když já ho miluju," řekla a pokrčila rameny.

Julii se definitivně rozpadly poslední zbytky vesmíru.

O dva roky později...

Za oknem příjemně vyhřáté pracovny chumelilo. Richard seděl ve svém prostorném kancelářském křesle a před sebou měl otevřený laptop. Na bíle svítícím monitoru blikal kurzor. Richard ho zamyšleně pozoroval a pak začal psát. Když dopisoval třetí větu, pootevřené dveře za jeho zády nepatrně vrzly. Do pokoje se vbatolilo malé dítě.

"Tátá?" zavřeštělo a ukázalo na něj tlustým prstíkem.

Za batoletem se objevilo druhé dítě, evidentně dvojče toho prvního. Váhavými krůčky docupitalo k Richardovi a břinklo lžičkou, kterou třímalo v ručičce, o kovovou nohu stolu.

"Bác," vřísklo dítko radostně a úkon znovu opakovalo.

Richardovi se absolutně přetrhl tok myšlenek. "Martino, nemůžeš mít ty děti u sebe, když pracuju?" zvolal mrzutě.

Za chvilku se ve dveřích objevila blonďatá hlava. "Já taky pracuju," řekla nakvašeně. "Vařím. A mimochodem, už jsi spravil ten sifon v koupelně?"

"Ne," odsekl. "Píšu."

Martinka beze slov popadla obě děti a zabouchla dveře pracovny.

Richard si povzdechl. Shodil rozepsaný text na lištu a otevřel si nové číslo literárních novin.

Byla tam. Hned na první stránce. S tím svým dokonalým úsměvem, božskými zrzavými vlasy a kočičíma očima. Julie. Vypadala ještě líp, než jak si ji pamatoval. Malinko ho sevřela nostalgie. Přelétl pohledem rozhovor o jejím novém románu. Téma měsíce.

Ale stejně, pomyslel si, nebýt mě, tak bys to nikdy nedokázala, ty potvoro.

Pak se opět překlikl zpět ke své práci. Pokusil se vypnout všechny rušící myšlenky a snažil se koncentrovat veškerou svou pozornost na text. Už se chystal pokračovat další větou, když v tom ho ze soustředění vytrhlo zvolání z kuchyně.

"Ríšo, je oběd!" zapištěla Martinka.

Richard praštil hlavou do klávesnice laptopu.