Alice

Alice stála před zrcadlem a prohlížela si pár mělkých vrásek pod očima. Pak se na sebe zamračila a začala na ně nanášet vrstvičku kryjícího make-upu. Na svoje narozeniny měla vždycky špatnou náladu. A ani to nebylo tím, že by se trápila dalším připočteným rokem, spíš jí oslava dne jejího narození nutila vracet se do minulosti a hodnotit svůj dosavadní život.

Ještě přepudrovala nos, zastrčila neposlušný pramínek hnědých vlasů za ucho a podívala se do zrcadla na výsledek své práce. Musela si přiznat, že v krátkých upnutých černých šatech, úžasných lodičkách a s vlasy vyčesanými do roztomilého drdolu vypadala božsky.

Dvacet osm let, to je hrozný. Vzpomínám na dobu, kdy tyhle večerní kostýmky a líčení byly teprve dalekou budoucností a já jsem v outdoorových kalhotech a soft-shellové bundě běhala s Luďkem po horách. Luděk byl vlastně moc fajn kluk. Žili jsme spolu naplno, plánovali svatbu, děti a tak nějak celkově šťastnou budoucnost.

Alice se probudila ze vzpomínek, svůdně na sebe do zrcadla našpulila rty, vzala si malou lesklou kabelku, hodila na sebe sáčko a vyrazila z bytu ven na ulici do zářijového večera. Podpatky na dlažbě klapaly a Alice musela dávat pozor, aby neuklouzla na spadaném mokrém listí.

Září. Když jsem ho tenkrát poznala, taky bylo zrovna září. Studovala jsem na univerzitě a on tam přednášel českou literaturu. Neuvěřitelně vtipný, vyzrálý, moudrý, prostě neodolatelný. Udělal na mě opravdu dojem. Pamatuji si, že mě tenkrát stačilo s ním jen sedět někde v opuštěné hospůdce a poslouchat jeho zapálené vyprávění o soudobých českých autorech romantické poezie. Tak moc jsem se tenkrát zamilovala.

Alice se svezla tři zastávky tramvají a pak zahnula za roh ulice, kde do ztemnělého večera svítila nenápadná okýnka malé, ale velmi drahé vinárny. Vešla dovnitř a pohledem přejela vkusně zařízenou místnost s několika dubovými stoly. U jednoho seděli nějací tři trochu připití bohémové, jinak zela vinárna prázdnotou. Alice si sedla do rohu a objednala si dvojku bílého. Vlastně byla ráda, že přišla jako první, alespoň si mohla v hlavě utřídit myšlenky.

Doteď nevím, jestli jsem tenkrát udělala dobře. Šla jsem jen za tím, co jsem sama chtěla. Netušila jsem, že ta cesta bude tak složitá. Asi mi nedošly všechny ty obtíže a problémy, které jsou s tím spojené. Měli jsme to všechno naplánované - svatbu, svatební cestu v Krkonoších, s nadsázkou jsme měli naplánovaný celý život. Ale když jsem pak Luďkovi utekla přímo od oltáře, jakoby ze mě spadl obrovský balvan. Cítila jsem se najednou neuvěřitelně svobodná a těšila jsem se na nový život, o kterém jsem však tenkrát neměla ani tu nejmenší představu.

"Ahoj Aličko," vytrhnul jí ze vzpomínek hluboký příjemný hlas.

"Ahoj Martine," vyhrkla překvapeně Alice a přes hustý cigaretový dým sledovala, jak ji vtisknul vřelý polibek a usadil se proti ní.

"Omlouvám se, že jdu takhle pozdě. Ale to víš - měli jsme oslavu, nemohl jsem se utrhnout dřív," řekl trochu omluvně. Pak vytáhl z kapsy od saka malou krabičku a posunul ji po stole směrem k Alici. "Všechno nejlepší k narozeninám, kočičko."

Alice s rozpaky uchopila krabičku a nakoukla pod víčko. V bílém polštářku tam trůnil stříbrný prstýnek se třemi třpytivými kamínky uprostřed.

"No to sis nemusel dělat takovou škodu," řekla dojatě. "Ale je krásný, opravdu. To je zásnubní?" zeptala se a začala se smát.

Martin se na ni podíval shovívavým pohledem, jakým kouká otec na ještě hloupoučkou dceru. Alice to postřehla a přestala se smát. "Tak na zdraví," pozvedla sklenku vína.

"Na tebe, Aličko, ať jsi pořád tak nádherná a skvělá ženská," řekl Martin. Sklenice o sebe něžně cinkly a chvíli nastalo mezi dvojící ticho, jak chuťové pohárky přijímaly po malých douškách víno.

Po té nepodařené svatbě, ze které jsem tak zbaběle prchla, přišlo těžké vystřízlivění a já se vymáchala ve sračkách až po hlavu. Románek s ženatým profesorem literatury netrval příliš dlouho. Brzy dostal strach a utekl. Nesla jsem to tenkrát fakt těžce. Brečela jsem celé dny a noci jako malá. A to jsme spolu vlastně nic neměli. Jen jsme chodili na víno a debatovali. Ale on ve mně asi zůstane napořád. Zlomil mi moje dvacetileté srdce a odstartoval tenhle neuvěřitelný řetězec šílených vztahů.

"Tuhle jsem se na tebe byla podívat na náměstí, hráli jste tam s kapelou," prohodila Alice, aby prolomila hradbu ticha. "Chtěla jsem za tebou jít, ale nevěděla jsem..."

Martin se na ni trochu vyčítavě podíval. "Na náměstí bylo přece hrozně lidí," řekl káravě, ale hned se na ni opět vřele usmál. "Představ si, že se mě kluci ptali, jestli si za mě nemají už hledat náhradu. Že to prý na ten saxofon už ztěží udejchám," prohlásil a začal se smát. Pak vyndal z náprsní kapsy krabičku cigaret a zapálil si.

"Víš, že bys neměl kouřit," řekla Alice.

"Ty taky ne," odvětil, vyfoukl slastně dým a stiskl jí dlaní ruku, kterou měla položenou na stole. Jak se jí dotkl velkýma silnýma rukama, rozbušilo se jí srdce a pocítila náhlou nepřemožitelnou touhu.

"Co kdybychom dneska...?" řekla Alice a trochu se ji zachvěl hlas.

Martin si toho všiml a stisknul jí ruku ještě víc. "Dneska to nejde, Aličko," odpověděl trochu smutně, ale nekompromisně.

Miluju tě, ty parchante. A zároveň tě strašně nenávidím. Stejně jako jsem milovala a nenáviděla všechny před tebou. Bylo jich hodně: sochař, spisovatel, režisér, ředitel, prodavač nábytku i spousta dalších. Každý úplně jiný, ale přece měli všichni jedno společné.

"Napadlo mě, Ali, že bychom si mohli zítra někam vyrazit. Třeba do divadla, koupím lístky," řekl příjemným hlasem a napil se vína.

Alice pozorovala pavučinu vrásek, která se mu rozprostírala po celé tváři a hlavně kolem černých očí, které jí teď naprosto hypnotizovaly.

"Ráda," vydechla a věnovala mu takřka zamilovaný úsměv.

Martin odtáhl silnou vrásčitou ruku, dopil sklenku a omluvně se usmál. "Budu muset jít. Slíbil jsem, že se vrátím brzo," řekl a pokynul barmanovi peněženkou.

A takhle je to vždycky. Plno keců a slibů, které stejně nikdy nedodrží. Plané naděje, které se stejně nikdy nesplní. Už je to osm let pořád stejné.

Kráčeli spolu od vinárny temným zářijovým večerem. Alice zavěšená do Martinova velkého tvídového saka si najednou na něco vzpomněla.

"Marti, napadlo mě," začala pomalu, "nechtěl bys jet se mnou teď v září do Krkonoš? Dokud je hezký počasí," dodala. Došli už téměř k cihlovému domu, kde Alice bydlela.

"Víš, že jsem na takový vejlety už moc starej," usmál se a objal ji.

Alice přitiskla růžové rty a malý nos k jeho tváři pokryté šedivými vousy. Nemohla to vydržet. "Nechceš jít přece jen na chvíli nahoru?" zakňourala prosebně.

Martin jí přitiskl blíž k sobě a políbil jí na dlouhé hnědé vlasy.

"Slíbil jsem ženě, že přijdu brzo domů. Dneska taky slaví narozeniny," řekl a trochu se odtáhnul.

Měla jsem zůstat s Luďkem. Teď bych možná vychovávala dvě děti, jezdili bychom na dovolený, milovali se a bylo by nám fajn. Místo toho mám tohle.

Martin se zadíval na Alicčin zamyšlený výraz. Vypadala téměř dětsky. Trochu zjihnul a přiložil jí horké rty na čelo.

"Zlatíčko," začal jemně, "už jsem ti říkal, že celej příští týden hlídám vnoučata. Ale slibuju ti, že pak si spolu někam vyrazíme, ano?" řekl měkce a Alice mu v tu chvíli věřila i odpouštěla všechno na světě.

A stejně tě miluju. I když vím, že jednou utečeš. Jako všichni před tebou.